Světlo svítí ve tmě - díl 2.

Kdo je v Kristu, je nové stvoření

Svědectví Daniela T.

   Je mi 33 let a narodil jsem se jako mladší syn v milující a úplné rodině.

Když jsem byl malý, býval jsem dosti nemoc­ný, zejména na průdušky. A tak se o mne v této době starala především má láskyplná a věřící ba­bička. Díky ní jsem poprvé slyšel také o Bohu a začal jsem s ní chodit i do kostela. Pamatuji si, že jsem byl tehdy opravdu šťastný.

Jak ale začala přibývat má léta, začalo ubývat mých chvil trávených s babičkou. Mé priority a mé zájmy se zcela změnily.

Nyní pro mě bylo důležité správně zapadnout mezi mé kama­rády, a tak jsem se snažil napodobovat to, co dělali, ať to již bylo v oblékání tak i názorech, ale především ve vzpouře vůči autoritám a především rodičům. A tak se stalo, že jsem se zcela ztratil, již jsem nevěděl kdo jsem a co chci od života, bylo pro mě pouze dnes a to dnes si co nejlépe užít. Jednoho dne se v mém životě začal objevovat hlas, který mi říkal, že takovýto život nemá smysl, že jsem jenom přítěží a že by beze mě bylo na tomto světě líp. Chvíli se mi dařilo tento hlas ignorovat, ale začalo se to stupňovat zejména v noci. Byly to noci, které jsem probděl a přemýšlel, jaký má vlastně můj život smysl. Má odpověď byla vždy stejná - žádný. Můj život nemá žádný smysl. Můj život nemá žádný cíl. Proč žít takový život? Nebude lepší ho ukončit? Ano, to bude nejlepší utéct od všeho, usnout a už se neprobudit. Tak to bude opravdu nejlepší. A tehdy jsem se poprvé pokusil o sebevraždu, bylo mi sedmnáct let. Přežil jsem (díky Boží milosti), ale tehdy jsem to pociťoval jako velké zkla­mání - zklamání z toho, že jsem k ničemu, nic neumím ani vzít si život.

Má trudnomyslnost se prohlubovala a já se opět několikrát poku­sil o sebevraždu. Vždy jsem na poslední chvíli přežil, byl jsem z toho zoufalý, nevěděl jsem jak žít, nechtěl jsem žít. Byl jsem
několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách pro těžké deprese. Zde jsem se seznámil s lidmi, kteří brali drogy, vyprávěli mi o nich a o tom, jak je s nimi svět mnohem lepší a snesitelnější. A já se již nemohl dočkat, až mě propustí a já budu moci z této reality alespoň na chvíli utéci. Měl jsem kamaráda, o kterém jsem věděl, že drogy bere, a tak mé první kroky směřovaly přímo k ně-mu. Nemusel jsem ho dlouho přesvědčovat, aby mně nějaké drogy prodal. A tak jsem ve svých 23 letech poprvé zakusil pervitin, a to rovnou nitrožilně. Ano, to bylo ono, vše se najednou zdálo mnohem barevnější, život měl konečně nějaký smysl, smyslem mého života se stal pervitin.

Ale jak to již bývá krásný a nádherný sen se velice rychle změnil v noční můru. A jako se měnil i můj sen, měnil jsem se i já. Mé žebříčky hodnot se změnily, nezajímalo mě nic a nikdo, nejvíce jsem ublížil své milující rodině. Začal jsem je stahovat do mých problémů, do mých dluhů. Jediný důvod proč jsem chodil domů, bylo, abych dostal nějaké peníze. Začal jsem svou rodinu terorizovat, nebral jsem na nikoho a na nic ohledy. V té době mi moje mamka řekla, že lituje dne, kdy mě porodila a já se jí jen smál a dával jí vše za vinu. Pomalu jsem přestal být člověkem, byl jsem prolezlý hříchem a špi-navostmi, nebylo ve mně již nic lidského. Žil jsem jako zvíře a také se tak choval. Byl jsem bez jakékoliv naděje, žil jsem v marnosti, zoufalství, strachu a bolesti.

Ale pak jsem uslyšel opět nějaký hlas, byl zcela jiný než ten první. Tento mi říkal, že můj život má cenu, že nejsem ztracený, ale že jsem si jen zvolil špatnou cestu, že mám naději, že mám někoho, komu na mně záleží. Já si ale říkal: „Hloupost to nemůže být pravda," a vždy, když se tento hlas objevil, přehlušil jsem ho větším přívalem drog. Ale tento hlas se stal neodbytným a čím dál více naléhavějším. Již se nedal tak snadno přehlušit drogami, naopak, spíše se mi stalo, že jsem střízlivěl a bylo čím dál více chvil, kdy jsem měl čistou hlavu. Tehdy jsem do sebe dával opravdu veliké dávky drog a zuřivě se snažil udržet tu svou iluzi (šťastného a svobodného života), nemohl jsem přeci čelit realitě, tomu, co jsem všechno provedl, jak jsem ublížil lidem, kteří mě měli nejraději. A v tom se to stalo.

Vzpomněl jsem si na mé šťastné dětství, na mou babičku a na bolest, kterou jsem jí způsobil a nejen jí, ale i ostatním lidem. A tak jsem stál před rozhodnutím, zda tuto vzpomínku opět přehluším drogami anebo přijmu lásku a odpuštění. Rozhodl jsem se pro drogy, a tak jsem jel tramvají k dealerovi, abych si je koupil. Když jsem přijížděl k zastávce na Knížecí (to je přestupní stanice), zaslechl jsem opět ten hlas. Mluvil velmi zřetelně a řekl mi, že pokud pojedu dál, stane se to, co jsem si dříve přál - ZEMŘU. Pokud, ale vystou­pím, pojedu k rodičům a požádám je o pomoc, dostanu druhou šanci.

A tak se stalo, že jsem vystoupil, jel k rodičům a táta mě na druhý den odvezl do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tam mě přijali, i když nebylo místo. Doktorka viděla, jak jsem zoufalý. V Bohnicích jsem se dal z toho nejhoršího do pořádku a terapeut za mnou přišel s nabídkami léčebných komunit. Zde bylo i Teen Challenge - křes­ťanská komunita. O Teen Challenge jsem se dozvěděl již dříve díky knize Dýka a kříž od Davida Wilkersona, kterou jsem našel na jed­nom Squatu. Dlouho jsem se nerozmýšlel, a ihned se rozhodl pro Teen Challenge. Do Bohnic pak za mnou přijel Tomáš Dvořáček a říkal mě o programu. Věděl jsem, že to je přesně to, co potřebuji.

Ale jak to v podobných zařízeních bývá, neustále jsme se tam bavili o drogách a já jsem dostal chuť si je dát. Musel jsem si dát, ještě aspoň naposledy. A tak jsem z Bohnic odešel na revers, a má první cesta směřovala k dealerovi, ke kterému jsem jel předtím. Dva týdny jsem prožil opět v noční můře, někdy v té době jsem se i na­kazil žloutenkou typu C, ale již jsem věděl, že existuje cesta, jak tuto noční můru ukončit. Proto jsem šel za tátou s prosbou, aby mě zavezl do Teen Challenge do Poštovic. Bylo to v sobotu 22. 11. 2008.

Od té doby se můj život začal ubírat novým směrem. V prosinci téhož roku jsem se modlil k Ježíši, aby mě očistil a aby se stal Pánem mého života. 8. 2. 2009 jsem byl pokřtěn. Dne 25. 3. 2010 jsem do­končil program Teen Challenge a rozhodl jsem se zde zůstat a slou­žit Bohu.

Díky Boží milosti jsem nezemřel, naopak konečně jsem začal žít a můj život má smysl, cíl a hlavně budoucnost. Jen Bůh umí z ně-čeho, co bylo špinavé, smutné, zničené, co již nebylo člověkem - stvořit něco čistého, šťastného s nadějí do budoucnosti. Vím, že vel­mi zásadní podíl na mém znovuzrození a na tom, že jsem opustil svět drog, má moje babička a její vroucí modlitby.

Dnes moc dobře vím, jaké to je žít bez Pána. A díky Boží milosti mohu dnes žít život s Pánem, život s Ježíšem a i když každý den není růžový, můj život má smysl a cíl.

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zami­loval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!" (Efezským 2,4-5)

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Korintským 5,17)