Mé první křtěniny za mnou!

Byl to včera rok, kdy jsem se nechala v divokém počasí pokřtít na znamení víry v Boha všemohoucího. Už po několikáté jsem se vzdala kontroly a odevzdala mu svůj život. Hádám, že mě to čeká ještě mnohokrát. Vždy, když mě něco přemůže, přeroste, kdy můj vliv bude větší, než ten jeho, když budu něco, někoho upřednostňovat více než Boha a jeho moudrost. Když budu příliš křičet a málo uslyším. Nejde to najednou a napořád. Nejsem toho schopná a asi nikdo z nás.

Občas mi chybí odvaha, sebedůvěra, disciplína "třeba ve čtení Bible:(" a další "drobnosti":) Ale cítím sebezpečněji, ukotvenější!

Pozvolna opouštím, na čem jsem kdysi lpěla, poznávám jinou literaturu, hudbu, nové lidi, hloubky i zákoutí své mysli, učím se vytrvalosti a z druhé strany odkládat zvyky a malichernosti!

Je a není mi jeden rok! Rozhlížím se, nabírám sílu a hlavně… – mám naději!

Bůh mě uzdravil z deprese, povýšil náš vztah s Davidem na manželství, což je pro mě stále vzácné a zevšednět už nesmí - není jenom naše:) Vím, pořád jsme jenom lidi - avšak pod ochranou a tím snad i zodpovědnější!

I když je mi ještě hodně zkryto, s vděčností a pokorou hledím na stopy Božího jednání! Nechápu každý jeho krok, ne vždy rozpoznám jeho hlas, ale vím, že on má spočítané všechny naše vlasy, slzy, čte si v nás, čeká a je věrný ve svých zaslíbeních!

Jeho slovo, láska, milost, očištění, jeho vedení je pro mě jako vzduch k dýchání!

A taky chvály - ty jsou mi posilou, útěchou a pro Boha radostí! V den křtin jsem si je začala nahrávat na diktafon a těšíme se jimi. Teď v neděli i před rokem zpívala stejná slečna - už se trochu známe. Bylo to pro mě neplánované překvapení - takže opět dárek od Boha!

Letos křestní bazén nahradil těžký, šišatý meloun od Evy - mé kmotry… duchovní matky… přítelkyně? Tak velká slova… Neujasnily jsme si to, ale rozumíme si. Neupínám se na ni a ona nenaléhá:) Až v posledních dnech si uvědomuju, co pro mě znamená!

Nejen to počasí bylo tehdy divoké - dary a potěšení střídají zkoušky a mé volání, hledání. Touhy se perou s realitou. V jednom na Boha spěchám, v jiném si sama příliš dávám na čas.

A přece, přesto - kéž žádný zmatek a těžkosti nebo smutek či jiné okolnosti na dlouho nezavalí mou dětskou víru, nezasypou mi oči prachem, nespoutají mou mysl ani jazyk natolik, abych nevěděla, zapomněla, kdo stvořil nás i tenhle svět.