Bruce Olson - Bručko

O knížkách na tomto blogu píše Markéta a já si myslím, že je to tak dobře. Ale každé pravidlo má nějakou tu vyjímku a tak se snad pro tentokrát nic nestane. Nemám ambice stát se literárním kritikem a knihu zmíněnou v nadpisu nehodlám hodnotit po literární stránce. Chci o ní napsat, protože se mi jednak líbila, pak mě povzbudila a dotřetice změnila můj pohled na problematiku misie.

Říká se to o Bibli, ale já myslím, že to platí i pro jiné knihy. Totiž, že Bibli začneš číst a zjistíš, že ona čte tebe. Tohle se mi stalo už několikrát v životě a u Bručka jsem se nad sebou hodně zamýšlel. Miluju knížky a zejména ty, které mi přinesou nějaký nový pohled na svět, na sebe samotného, uvedou mě do problematiky oborů, kterým nerozumím, seznámí mě s místy, na která bych se nikdy nedostal a ukážou, že svět je mnohem pestřejší než si dovedeme představit.

Bruce Olson, kterému indiáni začali říkat Bručko, se narodil ve Spojených státech. Vyrůstal ve věřící rodině, ale tradiční víra rodičů mu jaksi nestačila. Brzy začal poznávat, že Bůh je mnohem víc než jen soubor pravidel a nedělní bohoslužby.

Tak jednou zaslechl Boží volání, aby se stal misionářem. Přestože ho v tom nepodpořili ani rodiče a ani místní církev, byl odhodlaný ten hlas v sobě poslechnout a jednoho dne prostě odjel do Venezuely. Udělal, co cítil, že udělat má! Neměl za sebou žádné sponzory, neměl sebemenší představu co, kde a jak bude dělat, ale věděl, že ho povolává Bůh a že mu včas zjeví kam, s kým a kudy dál.

Nechci prozrazovat mnoho ze samotného obsahu knížky. Dokonce sem nevložím ani tradiční ukázku. Jednak nevím, které z mnoha zajímavých míst v textu bych vybral a pak jsem přesvědčený, že tahle knížka stojí za přečtení prostě celá. Je úžasným svědectvím o tom, že se náš Pán postará, když my následujeme jeho vůli. Bručko toho prožil skutečně hodně a byly chvíle, kdy i on musel o Božím povolání a zaopatření pochybovat. Ale nevzdal se a jeho život se tím neskutečně proměnil.

Když později dorazil k primitivnímu indiánskému kmeni, kterému měl přinést evangelium, asi vůbec neměl tušení, jak na to. Neznal jejich jazyk, nerozuměl jejich kultuře a spousta věcí mu připadala dokonce odporná. Ale když víte, že jste přesně tam, kde máte být a že Bůh je s vámi, pak vám nic na světě nemůže připadat nemožné. Bruce Olson byl trpělivý. Narozdíl od většiny misionářů se nesnažil změnit kulturu indiánů. Pochopil, že jen když se stane jedním z nich, může jejich životy začít nějak ovlivňovat. Trvalo to, ale výsledky se dostavily a to ve větší míře než mohl Bručko doufat.

Kniha Bručko je místy napínavé, ale hlavně poučné čtení. Položil jsem si u téhle knížky hromadu otázek o sobě, o síle své víry, o své vytrvalosti. S výsledkem určitě nejsem spokojený, ale Olsonův přístup k misijnímu povolání mi v mnohém otevřel oči. Povzbudilo mě, že i když nemám předpoklady pro určité činnosti a služby, Bůh si mě klidně může použít a potřebným dovednostem mě průběžně učit. I Bručko prošel v džungli poměrně tvrdou školou. Ale výsledek stál rozhodně za všechno prožité strádání!!!

Vřele tuhle knížku doporučuju každému, kdo má srdce pro misii, koho baví sledovat Pána Boha v akci, kdo má rád indiány a kdo potřebuje povzbuzení!
Zrakově postižení čtenáři si mohou Bručka vypůjčit v audio verzi zdarma v knihovně Evangelické diakónie.

Bůh vám všem žehnej!

Rudolf Bubik - Duchovní boj I a II

Nedávno mi kamarádka přivezla hromádku knih - tuhle dvoudílnou jsem zvolila s nadšením. Po pár týdnech mi trochu mrzne úsměv a jsem ráda, že jsem ji nečetla před rokem, vystrašila a rozhodila by mě.

Dnes naopak vidím tak lidský autorův přístup k těm, kteří hledali pomoc, jeho touhu objasnit věci často zkryté, vysvobodit zajaté a trpící z jejich trápení. Poukazuje nejen na lehkovážnost a chyby, kterých se dopouštíme, na rodové prokletí, popisuje i východiska a přináší mnohá svědectví. Rozlišuje vztah k lidem coby jednotlivcům a vztah k duchovním systémům, jimž tito lidé slouží.

Ne všemu rozumím, i vás po dočtení napadne nejedna otázka... Leckterý výrok mi přišel extrémní – okolo sebe naopak vidím až moc vlažnosti a tolerance…

Citace z předmluvy: "Kniha Duchovní boj není odborným pojednáním. Autor zde nevystupuje jako teolog, ale jako praktik, který mnohé prožil."

"Ať to již byly časté nemoci a různé tělesné slabosti, které jej od jeho mládí omezovaly, nebo nepřátelsky naklonění lidé, jimž musel v průběhu celého svého života čelit - v zásadě byly vždy dvě možnosti, jak se s těmito situacemi vyrovnat, a to buď podlehnout a přizpůsobit se, anebo bojovat. Rudolf Bubik vždy volil boj."

"Některé příběhy zmíněné v knize mohou způsobit značné rozpaky. Jde například o vyslovování kleteb nad jedinci či institucemi. Pozorný čtenář však pozná, že autor i zde zůstává věrný biblickému principu z Ef 6,12, totiž že nebojujeme proti lidským nepřátelům, nýbrž proti silám zla. Nejde tedy o výpad proti lidským nepřátelům, ale o boj s mocnostmi zla, které si lidi používají ke svým záměrům. Nepochopení této pravdy by mohlo přinést katastrofální následky, vždyť i sebehříšnější člověk na této zemi je stále člověkem, za kterého Kristus položil svůj život. I hříšník v sobě nese stále Boží obraz, byť poskvrněný a poškozený."

Přikládám ještě několik úryvků, které se mě dotýkaly - vybírala jsem hodně přísně, nemůžu opsat půlku knihy!

Citace: "Hřích slibuje víc, než nakonec dá, zavede nás dále, než budeme ochotni si připustit, a stojí nás více, než kdy budeme schopni zaplatit."

Tohle tesat do kamene, jenže často málem pozdě. Slova, která mě zanesla dva roky zpátky - odbočka nesouvisející s knihou samotnou - na to jste však u mě asi zvyklí!

Chtěla jsem chvíli volně padat vzduchem, když tandempilot ví, jak to zastavit. Jaké je vznášet se na padáku a povídat si... Obsáhnu nebo míjím celý ten prostor? Jaký je to pocit někde vysoko? Jen jednou - nebála jsem se závislosti, nehltala řeči o adrenalinu - prostě drahá záležitost pro časté opakování a nelze říct, že bezriziková. Neměla jsem však obavy, hledala jsem zkušené lidi. Můj pohled se mi zdál střízlivý.

Nevidíme se však očima ostatních - ani podruhé, potřetí, ani v jiné, nové  situaci. Tím, co nás láká můžou blízcí trpět, naléhat, křičet, plakat strachy a my jen nechápeme proč. Náš zájem nás oslepí, obklopí, přeroste a odvádí od podstatných věcí, signálů. Právě to přerůstání a vyhrocování mě šokovalo.

Hojně slýcháme - "jdi za svým snem"! Nechci vás odrazovat, ale zvažme aspoň moudrost, přínos a užitečnost, plodnost našich kroků, než přijdeme o spoustu drahocenných sil, času - někdy o víc... Přitom není třeba se všeho vzdát, Bůh má pro nás spoustu alternativ, stačí se mu upřímně svěřit!

Citace: "Co to jsou špatná slova? Jsou to slova

vulgární a podobně? Ano, také. Ale pozor, špatné slovo je každé, kterým druhého zraním. Je pravda, že máme také druhého napomínat, nejen chválit, ale i k napomínání je potřebné mít milost, i k napomínání potřebuji radu Ducha svatého, kolik toho daný člověk unese."

Kratičký úryvek o moci našeho jazyka vytržený z kontextu... Když se nad tím zamyslím - tohle uznáváme, pokud jde o napomínání nás samých. Vyžadujeme citlivý přístup, rozvahu a nejlíp - každý ať se zamyslí nejprve nad sebou.

Chci-li kritizovat ostatní a zvládnu to neudělat hned, často přijdu na to, že jsem měla prostě špatnou náladu, málo informací nebo zatvrzelé srdce.

Sama bych potřebovala zvláštní milost snášet hlučné děti, hlavně ve sboru po shromáždění:) Každý z nás jistě denně zažívá nějakou nesrovnalost, která mu nesedí.

Jsme často rychlí v soudech, jindy ustrašení - probíráme problémy ne s těmi, kterých se týkají... Vznikají pomluvy, spory, výbušné reakce, dotčené reakce - kdo by na Ducha svatého pomyslel? Vždyť jde jen o řeči... U kafe... A potom - možná se vám někam nechce a sotva se někdo zeptá. Nebo už pár měsíců někdo nezavítal do sboru mezi vás, všimne si toho kdo? Vždyť má každý svobodu!

Díky Bohu za naši Církev bez hranic, tam by se po nás ptali a i my máme ve zvyku shánět se po těch, které jsme nějaký čas neviděli. Tím o svobodu rozhodně nikoho nepřipravujeme:) Ale přecejen - co kdyby důvod byl jiný?

Líbil se mi závěr druhého dílu, který napsal Martin Moldan, podkapitolka "PODMANIT SI KENAANCE"

Citace:   Život křesťana má rovněž tyto dva rozměry: „Bylo nám dáno" a „bojujte o to". Zaslíbenou zemi, Kanaan, si můžeme představit jako svou duši. Je pravdou evangelia, že Bůh nám daroval spoustu krásných věcí. Již jsme zakusili nebeskou radost, víme, co je odpuštění hříchů. Poznali jsme, že život skrze Ducha svatého je jiný, lepší, než život, jaký jsme žili před svým obrácením. Ochutnali jsme z plodů té země. Mysleli jsme si, že život bude jednoduchý, a namísto toho musíme bojovat. V naší duši je příliš mnoho nepřátel, kteří nám život ztěžují a všemožně ztrpčují. Jeden má problémy se zvládáním své hněvivé povahy, jiný těžce krotí svůj jazyk, další bojuje se sebeovládáním. Boj může nabývat různých forem: Od zvládání negativních povahových rysů až po vypořádání se s různými bolestmi minulosti. Princip je ale stejný jako v případě Izraelitů: Země nám byla darována a my si musíme podmanit její obyvatele. Někteří budou vyhlazeni,

jiné přinutíme, aby nám sloužili."

Čeká vás pestré čtení z knihy zkušeného kazatele, který vás v tom nenechá:)

"   Uvědom si to naplno: chceš-li jít za Pánem, pak zapři sám sebe. Něco tě to bude stát, s něčím se musíš rozejít, něco budeš muset odložit."

"   A tak pokud se tě cokoliv v této knize dotklo, nežiješ vítězným životem, neváhej, jdi na kolena a řeš to. Navštiv pastora svého sboru respektive bratry starší, vyznej svůj hřích a popros je, ať se za tebe

modlí, aby případně rozbili jakékoliv svázanosti, které tě ještě drží, a ty máš kvůli nim problém plně žít v Boží blízkosti."

Devátý dotek: Mirka Šimková

DevÁTÝ DOTEK: Autentický deník

„Nejraději bych tuhle knihu nikdy nenapsala.“ Mirka Šimková, autorka.

                    Klikni na obrázek a kup!


Zmínku o knížce jsem našla u Amélie:) Ta mi ji taky půjčila, osobně přivezla, moc moc ještě jednou děkuju!

 Opravování textu mi dalo pořádně zabrat, chyby v názvech kapitol, v datech zápisků, semtam nějaká ta zkratka nebo neznámý pojem, ještě že dole byly vysvětlivky:)

Mám ráda blogová dílka - už se mi jich doma pár sešlo... Autorka si deníček zřejmě psala hlavně kvůli malé postižené Klárce, ale člověk míní, život mění a tak téma příběhu je jiné, širší. Jak často asi bloggeři tuší, co se z jejich "zápisků" vyvine?

Rodina se 4mi dětmi přišla náhle o tátu, oporu, tolik potřebné mužské ruce i oblíbený humor... S něčím takovým se přece nepočítá, nejsme nikdy připravení. Avšak stejně tak nic a nikdo není samozřejmostí.

Zaskočená maminka náhle objevuje, na co všechno zůstala sama, vidí stopy kolem sebe i v čase - včera ještě..., už je to týden, měsíc, dva měsíce, rok...

Je třeba zařídit pohřeb, vysvětlovat dětem, zaopatřit zvířata - kromě velké bolesti jsou deníkové záznamy prokládány povídáním o lásce, bezprostřednosti, jehňatech, hledání... Autorka pátrá po bohu, dává nahlédnout do svých tužeb - píše prostým, srozumitelným stylem, jak jsme z blogů zvyklí, mírně neučesaně:) Kdykoli se mi zdálo, že o něčem na stránkách čtu už po dvacáté, napomenula jsem se tím, že ve skutečnosti bych tohle zažívala asi stokrát častěji...

Kromě blogového původu mě u knížky zaujal název - prozradit nebo neprozradit, proč dotek právě devátý? Není a je to mottem příběhu, krásně vyobrazuje hloubku propojení rodičů.

Citace:

Kdykoliv beru polínko do ruky, jako by mi ho podával. Jednou jsme to počítali. Každý kousek, kterým přikládám, bral do ruky aspoň osmkrát, můj dotek je devátý. Každý kousek dřeva zažil tolik jeho doteků... Asi bych neměla závidět.

Dám sem i pár blogových postřehů:)

Citace: Moje empatie asi někam zmizela - nebo se bráním pustit si k tělu, k duši, víc než zvládnu? Zkusila jsem to v jednom dopise vysvětlit a nebyla jsem pochopena. Protože mně je poskytována pomoc, útěcha... Musím i já být připravena ke stejnému? Dejte mi čas, prosím. Já mám v sobě strašně velký prázdno.

Citace: Děda mě moc překvapil. Mildův bratranec dědovi nosí vytisklý náš blog, to, co píšu. Nevím, jak dlouho, dozvěděla jsem se to teprve nedávno. A děda čte. Čte, co píšu, čte si o dětech, o tom, jak žijeme, jak to tu zvládáme, čte o našich ovečkách, prostě, co každý den píšu na náš blog. A navíc se mu to líbí a je moc rád. Říkal, že je tak s námi.

… Ještě něco málo o Klárčině nemoci:
Citace: SMA) je vrozené onemocnění motoneuronu, tj. onemocnění neuronů, které odpovídají za vědomé pohyby svalů, jako např. běhání, pohyby hlavy a polykání. Nemoc postihuje příčně pruhované svaly, jenž postupně slábnou (atrofují) a je nemožné je nadále ovládat. Jsou to svaly, které umožňují člověku lézt, chodit,  ovládat končetiny, držet hlavu, polykat i dýchat. Pro Klárku je těžké zvednout lžičku, malovat, každý sval v těle musí neustále procvičovat, aby zachovala jeho funkčnost.Vleže se neotočí sama na bok, na bříšku vůbec nedokáže být, hlavičku nezvedne, samostatně bez opory nesedí. Klárka se pohybuje na dětském vozíčku,  za pomoci členů rodiny svědomitě cvičí a roste v krásnou, společenskou a chytrou slečnu.

Smutné i dojemné postřehy jen tak ze života, dětské otázky, stesky, vděčnost, internetové sdílení - realita vykreslená tak, až si ji nechcete představovat - tohle vás potká na stránkách skutečného příběhu s názvem Devátý dotek- či v doplněném druhém vydání – Můj devátý dotek!

Rozhodně to není všechno! Půjčená kniha dávno doputovala zpět ke své majitelce, přesto dál sledujeme blog malé Klárky Šimkové a modlíme se za ni z hloubi srdce, jak jsme to doposud nepoznali! Dech se tají nad tím, co tahle houževnatá holčička  s muskulární svalovou atrofií zvládla!
 Na jedné straně nemilosrdné prognózy lékařů, nepružné pojišťovny, sem tam nějaký ten nepřející anonym, na straně druhé však stojí soudržná rodina, odhodlaná bojovat ze všech sil, spousta dobrých lidí kolem nich, ochotných je podarovat nebo jinak přidat ruku k dílu, připojit se v myšlenkách, modlitbách.

Přesto, kolik Klárka potřebuje pomoci druhých – strčila by lidi kolem sebe i nás čtenáře do kapsy nějakým postojem, výrokem, pohledem na skutečnost. Učí se stále a učí ostatní – občas se projede na vozíku, několikrát navštívila i školu. Klárka nám otevírá oči i srdce. Máza sebou hodně těžké jaro… A novou psí kamarádku!
Není to idilka, maminka Mirka by mohla vyprávět – stejně tak by však vyprávěla o hloubce a síle lásky ke svým dětem, k životu.

Vidím mnoho Božích stop v tomto příběhu a znám jeho touhu po vztahu s námi. A tak se modlím, aby ´Boha mohla poznat maminka Mirka i její rodina, aby mu dovolili přiblížit se a svěřili mu svůj život.

Je nám s Davidem ctí, že můžeme s maminkou Mirkou být v kontaktu. Dál a vytrvale se za ni a její rodinu budeme u Boha přimlouvat a volat k němu s důvěrou! Dál pro ně budeme vyprošovat sílu a zaopatření na každý den!

O naději - dva silné, skutečné příběhy!

Cesta z údolí nářků a Gruberovic zápisník - tyto dvě knihy - podle skutečných událostí - jsou koncentrací bolesti, strachu, houževnatosti, oddanosti, odhodlání, povzbuzení, věrnosti, vděčnosti a víry.

---

Velmi těžko se vybírají ukázky, musela bych vložit mnoho stránek. Spousta kroků a rozhodnutí se vymyká mým představám, přesto fungovaly.

Anotace jsou dost vypovídající a příběhy určitě stojí za přečtení, přesto že témata jsou nelehká.

Cesta z údolí nářků

Carolyn Rosová

Rok vydání: 2013

 Nakladatelství KMS

Anotace:

Carolyn a její manžel Johan prožili uzdravení svého nevyléčitelně nemocného dítěte. Když však Johan po operaci mozku ztratil paměť, nepoznával ani svou ženu a děti. V dlouhém období bezmoci svého manžela podpírá Carolyn svou rodinu a hledá pomoc a naději. V hluboce osobním příběhu si zázraky podávají ruku s lidským úsilím a vytrvalostí. Dramatický příběh plný slz i radosti nese nezaměnitelný rukopis skutečného života.

... Když se Johan vrátil z nemocnice, nemluvil, chápal nejasně, trpěl epileptickými záchvaty, nepoznával svou rodinu, přátele. Stovky maličkostí se učil znovu, opakovaně.

Carolin se však nevzdala.

Ukázka:
Během tohoto osamělého období jsem Pána prosila, aby mi chránil srdce. Prosila jsem ho, aby mi pomáhal zůstat věrnou jak emocionálně, tak fyzicky, a aby mě učil milovat člověka, který mi je cizí. Současný Johan se nepodobal muži, kterého jsem si vzala, a nechápal, že chci, aby mě znal a miloval.

... Přesto že Holandština nebyl její rodný jazyk, Carolin měla dost času si jej vyšperkovat - mluvila, četla, zpívala, opakovala, vychovávala děti. Plakala za nocí a odevzdávala své obavy Bohu.

Po letech dokonce dostala příležitost tlumočit na různých křesťanských kurzech!

Ukázka:
Bůh mi řekl: „Carolyn, víš, kde se tento dar tlumočení vzal? Roky, během kterých jsi Johana učila znovu mluvit, jsem využil k tomu, aby ses mohla naučit holandsky na vyšší úrovni, než jaká se vyžaduje od jiných cizinců. Je to můj dar tobě. Je to perla velké hodnoty, zrozená ze slz, které jsi během té doby prolila.

Kdo by si byl kdy pomyslel, že pocity frustrace, které jsem prožívala, když jsem Johana učila znovu mluvit, někdy přinesou nějaké vykoupení?

Ukázka:

Cesta, kterou se spolu s Johanem ubíráme, není z těch, které bychom si sami vybrali. S každým dalším krokem, s každým dalším dnem jsme však živým důkazem toho, že Bůh je dobrý a že nezahanbí ty, kteří v něj skládají svou důvěru.

... Druhý příběh je "blogovka" z České republiky - jazykově neučesaná, o to skutečnější!

Gruberovic zápisník

 Petr a Kateřina Gruberovi

Rok vydání: 2012

Vydavatel:  Jednota bratrská

Anotace:

Autentický příběh o životě ve vítězství navzdory vážné nemoci

Kniha o posledním roce Petra Grubera, nedávno zesnulého správce sboru Jednoty bratrské v Turnově. Jedná se o knižní vydání internetového blogu, skrze který rodina (Petr, manželka Katka a děti Eliška, Anežka a Vítek) sdílela s ostatními svůj boj s rakovinou. Po celý rok zveřejňovali zápisky o tom, co se v jejich životech dělo, o zápasech a bojích, ale také o Kristově vítězství, milosti a radosti, kterou prožívali navzdory utrpení. Přinášeli čtenářům povzbuzení, podněty k zamyšlení a pomáhali odhalit, o co v životě doopravdy jde.

... Život se jistě nemazlí s žádným z nás, máme své hory, údolí, překážky, ale i touhy, vize, radosti, lepší chvíle!

Petr první kolo rakoviny na čas vyhrál...

 Stránky o posledním roce jeho života jsou tak reálné, téměř hmatatelné. Pokud máte živou představivost a rychle si něco vsugerujete, až k obavám, musím vás varovat! Příběh vás nemá hned přimět pozorovat se, ale ukázat, jak projít těžkým obdobím!

Nad pokornými prosbami pacienta a některými reakcemi nemocničního personálu se však chtělo brečet i mně.

Příběh začíná popisem darované dovolené na Srí Lance, jako příjemný cestopis plný zážitků, vůní, jídla, zvířat!

Ukázka:
Odpoledne jsme jeli pozorovat delfíny. Vůbec jsme nečekali, jak to bude nádherné. Podplouvali pod lodí, plavali souběžně s námi a vyskakovali z vody. Někteří Skákali dokonalé piruety. Když se vynořovali nad vodou, frkali a funěli tak jako lidi, když se nadechují, aby se mohli potopit pod vodu.

... A dál? Na co byste se vy ptali před blížící se smrtí, ať svou nebo svého partnera?

Ukázka:
Klademe si otázky. Třeba Petra napadá, že když umře, tak přijdou v životě našich dětí chvíle, kdy si řeknou, že by se o „tenhle" zážitek s tátou chtěly podělit, a jak to bude těžké. Mně napadá, kdo Elišku s Anežkou předá jejich ženichům... Nebo kdo s Víťou bude bojovat a prát se s ním, hrát fotbal tak, aby ho to bavilo? Kdo dostane na starost tenhle sbor, když Petr tady nebude?Někdy ani nemůžeme mluvit, jen se na sebe díváme a brečíme nebo máme knedlíky v krku. Jsme na konci lidských sil, už tu není místo pro léky a lékaře, čekáme na zázrak.

…Kateřinapopisuje, co jí pomáhá:
"Vidím, jak nás Kristus ochránil na dálnici před srážkou, když jsme se o 10 minut zpozdili doma. Vidím Krista, jak zvítězil ve vztahu, který se zdál předem prohraný... Vidím ho, jak nás drží pevně ve svém těle, kterému on je hlavou. Kristus jde a slouží v čajovně, Kristus objímá děti a pere a vaří a nakupuje. Kristus se zastaví s kolemjdoucími a usmívá se... Kristus mi utírá slzy a sice neříká a neslibuje, že Petr bude žít, ale říká, abychom mu důvěřovali."

A další ukázka:
Tím, že jsme jako sbor jedna rodina, jedno tělo, povzbuzujeme se navzájem svojí přítomností, ani si nemusíme nic říci. Jsme těsně spojeni klouby a šlachami, a když bolí něco jednoho, bolí to i ostatní."

... Smutek a horšící se zprávy prosvěcuje síla  přátelství, výlety s dětmi, církevní aktivity, láska a soudržnost rodiny!

Netuším, jak tuhle recenzi uzavřít, vždyť příběh ještě konec nemá! Přesto, že Katka jistě dlouho oplakávala manžela a děti otce, bojují dál! Pokud pokračují i s blogováním, možná jen pro uzavřenou skupinu přátel! Příliš jsem po tom nepátrala. Kniha byla silnou výpovědí sama o sobě! Žasla jsem tiše nad tím, jak Petr bojoval - povzbuzoval ostatní, kázal , s pokorou, trpělivostí a silou, kterou mu dodávala víra v Boha, s klidem a nadějí.

Sotva jsem knihu dočetla, našla jsem na téma umírání a naděje dobré kázání Lukáše Targosze – pastora hradeckého Elementu.

Kdo nechce poslouchat, přečtěte si článek Naděje slávy od stejného autora.
Přeji vám požehnané dny a víru, která nejen hory přenáší, ale dovolí vám nadechnout se, přesto že se to zdá nemožné!