Silvestrovské díkůvzdání aneb darovaný den

Každý den beru jako dar...! Některý se však vymkne a dost mi trvá jej přijmout! Avšak dobrý Bůh zasáhne a smíří mě i se dnem, který se jevil úplně vzdálený!

Vážně se raději modlím, než vzdávám, jenže poslednísilvestr, po třech dnech migrény k tomu - vypadal prostě ztraceně. K ničemu. Cítila jsem se jako sopka a ještě nešťastná.

Nechtěla jsem vstávat, nechtěla jsem spát... Nemůžu prospat den díkůvzdání za uplynulý rok. Nejsem schopná ničeho jiného, než spát a ještě pod vlivem léků asi...

Připadalo mi těžké plánovat... myslet na jídlo... Telefonovat, rekapitulovat. Hlava stávkovala. Bolela a bolela. Zlost, bezradnost a smutek ve mně a k nim ještě... vzdor!

Něco není správně, takhle to nemá být! Nechci být vězeň! Nechci!

"Takhle to dál nejde,", říkala jsem si!

"Bože můj, modlím se o schopnost modlit se"!

Podala jsem si Bibli v Braillově písmu, že si přečtu nějaký Žalm! Syčení prstů o tečky a písmenka na stránkách mě dráždilo tak, až mi tekly slzy...!

Budu si číst a budu!!!

Žalmy 26:

1  Žalm Davidův. Suď mě, Hospodine, vždyť žiji poctivě, v Hospodina doufám, nedám se odradit.

2  Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě, prověř mé srdce i mé svědomí!

3  Tvou lásku stále před sebou vidím, tvá věrnost mě všude provází.

4  Nesedám mezi podvodníky a nestýkám se s pokrytci,

5  spolek bídáků chovám v nenávisti, mezi darebáky nesedím.

6  Ruce si umývám v nevinnosti, ke tvému oltáři, Hospodine, přicházím,

7  abych ti hlasitě vzdával díky, abych vyprávěl o všech tvých zázracích.

8  Miluji, Hospodine, dům, kde přebýváš, místo, kde zůstává sláva tvá!

9  Mezi hříšníky mou duši nezahrň, s vrahy můj život nespojuj!

10  Ruce mají plné zvrhlosti, v pravici mají samé úplatky!

11  Já ale chci žít poctivě, smiluj se nade mnou, vykup mě!

12  Nohama stojím na rovné zemi, ve velikém shromáždění Hospodina velebím.

Snažila jsem se soustředit! Fakt to skvěle začíná - Suď mě, Hospodine, zkoumej, zkoušej, prověřuj... Auuuuu, to stačí!

Nesoustředěnou myslí plavala slova - láska, věrnost, - podvodníci, pokrytci...

7  abych ti hlasitě vzdával díky, abych vyprávěl o všech tvých zázracích.

Jeden verš mě vyburcoval!

11  Já ale chci žít poctivě, smiluj se nade mnou, vykup mě!

"Smiluj se, Pane, vykup mě! Smiluj se i nade... i nade mnou...!!

Ruce tiše spočívaly na knize a ve mně vládl klid.

"On to udělal, Bůh už to přece udělal"!

Zkrotil všechny ty vnitřní vlny... Pochoval mě a vrátil zpět... na zem, na postel!

Já nevěděla, kdy se to stalo! Moment, který nemůžete nakreslit, vyfotit, změřit... A přece to bylo jako narodit se nová, čistá, pokojná, celá... Pokorná a užaslá jsem tak ještě chvíli zůstala sedět.

Žádný lék, obklad, vysvětlování... Jen mocná, hojivá milost nového dne proměnila můj stav, náladu - nevadily mi hlasy, pachy, bolest i zátěž předešlých dnů byla ta tam!

Mohla jsem jíst, telefonovat, radovat se, - chválit Boha i všechno kolem.

Když jsem potom stála v kuchyni a můj David se ke mně blížil, ptala jsem se v legraci, jestli se mě nebojí?:) Že už nejsem nebezpečná, ani cizí!

dostala jsem lásku, dostala jsem sílu. Dostala jsem zpátky celičký den, ba mnohem víc!

Bůh moje migrény jednou pro vždy neuzdravil, avšak podobnou úlevu "z čista jasna" jsem zažila několikrát. Proč je to tak, tomu nerozumím a přece jsem si jistá, že mě náš Nebeský Tatínek slyší!

Světlo svítí ve tmě - díl 10

Na nové cestě života

Svědectví Aleše S.

Pracoval jsem jako hlavní stavbyvedoucí u jedné velké meziná¬rodní stavební firmy. Mimo to jsem ještě podnikal ve stavebnictví a také jsem byl vlastníkem hotelu v Jeseníkách. Obě mé podnikatel¬ské aktivity prosperovaly a i zaměstnání přinášelo hmotné statky, které zabezpečovaly celou mou rodinu. Byl jsem ženatý cca 20 let a oba kluci i manželka byli spokojeni. Doma nebyly žádné prob-lémy. Ale někdy v roce 2004 došlo k určitému nárůstu „neplatičů" zhotovených zakázek a tím zvýšení stresu, cestování, ale i hádek s těmito „neplatiči", ale i doma. Pomalu se začalo rozpadat rodinné zázemí a já začal ztrácet půdu pod nohama. Musím podotknout, že jsem nebyl věřící, i když prarodiče byli, ale s těmi jsem byl velice krátce.
Musel jsem začít více a více cestovat a nastavovat dny a noci, a tak zajišťovat chod firem, ale i rodiny. To mělo za následek stres, pití litrů kávy i alkoholu. Jedno, abych za volantem a při jednání ne¬usnul, druhé, abych zase aspoň na chvíli usnul. Až jednoho zimního dne v roce 2004, při cestě z Prahy do Brna, předcházela velmi ostrá debata se subdodavateli a investory na téma finance. Na dálnici kousek od Humpolce jsem ve vysoké rychlosti havaroval. Nejdříve se mi udělalo špatně a přestával jsem vidět, pak jsem ztratil vědomí.
Nevím, jak dlouhá doba uplynula od tohoto zážitku, ale najednou jsem se viděl z „ptačí perspektivy" od stropu, na operačním stole v nemocnici. Kolem tým lékařů, sester a plno přístrojů a nástrojů. Najednou jsem viděl za stropu vcházet bytost v zářícím rouchu, se zářícími vlasy a milou tváří, která mne oslovila jménem a pokývala hlavou. Dívala se upřímně na mne a já jsem cítil příliv lásky a míru, a jak mi proniká osobou a myslí. Bylo mi v té chvíli velmi dobře! Velmi mile se usmála a řekla: „Ještě nepřišel Tvůj čas. Ještě nemůžeš odejít. Důvěřuj mi a já Ti pomohu a ukážu Ti cestu Tvého života". Otočila se a odcházela za světlem pryč ode mne. Já se pak probudil na pokoji v nemocnici.
Pak jsem se dověděl, že od nehody do mého „probuzení" uteklo cca 5 týdnů. Když jsem se zotavoval, požádal jsem o Bibli a začal ji číst a hledat odpovědi na své otázky. Ale styděl jsem se někoho zeptat, nevěděl jsem za kým jít, a tak jsem tápal a plácal se ve dnech života, ale odpovědi nenalezl. Až rodina sousedky, která mi po smrti mé maminky a přítelkyně dokázala pomoci a nasměrovat mne tím správným směrem. Během let 2005- 2006 došlo k rozpadu mého manželství, ukončení práce pro firmu a podnikání, rozvodu v roce 2008, úmrtí přítelkyně na podzim roku 2008, smrti maminky v lednu 2009 a nakonec i k odsouzení za úvěrový podvod v roce 2010, který jsem nespáchal a neměl jsem s ním nic společného.
Tomu všemu předcházela ale ještě jedna podobná, ne-li stejná „zkušenost" po operaci zhoubného nádoru. Bylo to stejné jako při operaci po havárii v roce 2004. Jen slova byla více naléhavá.
V    roce 2009 jsem byl vzat do vazby, následně v roce 2010 odsou¬zen za věc, o které nic nevím a nespáchal jsem jí, a nakonec uvězněn na pět let. Stále jsem hledal odpovědi na to, proč se mi toto vše stalo, proč se to stalo právě mně. Hledal jsem ji u všech kolem, ale nena¬cházel, a tak jsem za vše dával vinu Bohu. Ale „narazil" jsem koneč¬ně na ty „správné lidi", kterých jsem se ptal a oni dokazovali uspo¬kojivě odpovídat a směřovat mé myšlenky tím správným směrem. Uvěřil jsem v Ježíše Krista již sice v roce 2005, ale úplně jsem tomu všemu „propadl" až později, kdy jsem nejen uvěřil v Ježíše Krista, ale přijal ho jako svého Spasitele. Právě jsem četl Bibli, ale nedokázal pořádně pochopit, co mi říká a co ode mne chce a co mám dělat. A stále jsem hledal odpověď na otázku: „Co se mnou Bůh zamýšlí a jaký má být můj další život?"
Na to vše jsem začal nacházet odpovědi až v roce 2009, po mém zatčení. Najednou jakoby se mi „rozsvítilo" a uvědomoval jsem si, že mám čas na přemýšlení o životě a o Ježíši Kristu, o Jeho Slovech. Setkal jsem se s lidmi. kteří mi dokázali poradit a vést mne cestou víry v Ježíše Krista a „vytvořit mou novou osobu - člověka a křes¬ťana". Zatavil jsem se, zamyslel a uvědomil si, co ode mne Ježíš Kristus chce. Začal jsem o sobě a o životě přemýšlet v jiných dimen¬zích a zamýšlet se nad tím, jak jsem dříve žil a co jsem dělal dobře a co špatně. A také nad prázdnotou a neúplností mého života.
Pochopil jsem základní pravdu, že bez víry v Boha nejsem nikdo, a pokud nebudu s Bohem mluvit, předkládat mu své prosby a přání, vyznávat se mu ze svých hříchů, tak budu jenom živořit a ne žít plný život! Tak jsem se ještě usilovněji a více modlil k Ježíši Kristu a četl Bibli, diskutoval s jinými věřícími, ale i s duchovními. Začal jsem se vzdělávat a konečně jsem pochopil, že jsem dostal šanci svůj život od základů změnit, použít „kámen úhelný" a na něm vybudo¬vat svou víru a další život. S pomocí duchovních ve věznici jsem začal studovat kurzy a nacházet odpovědi na své otázky a také nový smysl života. Tímto smyslem je víra v Ježíše Krista a Jeho Slova. Začal jsem podle tohoto zjištění konečně žít a jednat! A zjistil jsem, že to jde i tady ve vězení. Protože jsem měl konečně čas, který mi celou dobu chyběl, na přemýšlení, rozjímání, meditaci a modlitbu k Pánu Ježíši Kristu, pochopil jsem, jaký jsem žil plytký a špatný život. Našel jsem nový, úplně jiný život, krásnější a plnější v náručí Ježíše Krista. A každý den děkuji Ježíši Kristu, že mne přivedl do vězení a umožnil mi nad sebou zamyslet, zamyslet se nad svým životem a vidět vše to špatné, podle čeho jsem žil a ukázal mi „novou cestu" mého života, o které mi dvakrát říkal. Ukázal mi cestu víry v Ježíše Krista a jeho sílu Slova v našem životě.
Pokud bych se do vězení nedostal, nikdy bych nepoznal lidi, kteří mi nabídli pomocnou ruku. Za to vše děkuji každý den našemu Pánu Ježíši Kristu.
Mohu tedy říci, že jsem našel cestu, kterou mi Ježíš Kristus předurčil a slíbil. Každý den, každým slovem a každou modlitbou děkuji Ježíši Kristu za vše, co pro mne udělal, jak dokázal vše pěkně „řídit a vést" k mému cíli. A tím je víra v Ježíše Krista!

Světlo svítí ve tmě - díl 9.

            Velké přátelství

                 Svědectví Davida N.

Po dlouhé a strastiplné cestě životem, která hodně často končila mým uvězněním a stálém hledání pravého smyslu života, jsem si ve svých 35 letech uvědomil, že jsem větší část svého života promarnil pácháním trestné činnosti, utápěním žalu a zklamání v alkoholu a drogách. Chtěl jsem si sáhnout na život tím, že jsem spolykal velké množství různých prášků. To se mi ale nepovedlo, protože mne včas dostali k lékaři, který si se mnou věděl rady a hned podnikl veškeré nutné kroky pro mou záchranu. Poté, co jsem se vrátil zpět na od­dělení pro sexuální devianty, kde jsem byl již umístěn před poku­sem spáchat sebevraždu, byl jsem hlídán svým spolubydlícím Honzou, abych to znovu nezopakoval.

Po určité době, kdy jsem se pokusil o sebevraždu, přišel k nám na oddíl další odsouzený, se kterým jsem se čas od času pustil do řeči a zjistil jsem, že máme hodně společných zájmů. Byl hluboce věřící, což jsem se dověděl až postupem času. Den svých 36. narozenin - 12. 10. 2010 - jsem prožil s tímto člověkem, ke kterému jsem již delší čas pociťoval narůstající sympatie a začal zjišťovat, že by to mohl být člověk - kamarád, kterého celý svůj krátký život hledám. Bylo v něm něco, co mi strašně imponovalo a přitahovalo mne, a on prožíval totéž vůči mně. Ale oba jsme měli zábrany a ostych oslovit se. Prolomil jsem to já. Petra, jak se tento výše popisovaný člověk jmenoval, jsem oslovil a poprosil ho, jestli by mi v kantýně nekoupil nějaký oplatek, že mu to při mém nákupu vrátím. Hned mi slíbil vlídným, laskavým hlasem, s radostí a štěstím v očích. Věděl totiž od někoho, že v tento den mám narozeniny, a měl přání mi něčím udělat radost a navázat kontakt. To jsem ale nevěděl já. Z kantýny přišel za mnou na pokoj a dal mi jedny oplatky. Poděkoval jsem mu, ale on povytahoval z kapes ještě další dobroty. Natáhl ke mně pra­vici a začal mi moc hezky, přátelsky přát k narozeninám. Byl jsem jak „Alenka v říši divů". Oči mi rychle zvlhly slzami překvapení, radosti a štěstí. Petr ještě vytáhl nějaké křesťanské traktáty s připsa­ným věnováním, a řekl mi ještě několik nádherných vět. Pak mne dlouze, přátelsky objal. Já jsem v té chvíli už nezadržel proud slz dojetí a vděčnosti. V srdci a kolem něj mě zaplavilo takové nád­herné, dosud nepoznané teplo radosti, štěstí, dotek bratrské lásky.

V  tu chvíli mezi našimi srdci a námi přeskočila ta pověstná jiskra, která někdy skokově zapaluje vztahy kamarádství, přátelství i lásky. Věděl jsem, že Petr mne má opravdu rád a že v tu chvíli v něm získávám kamaráda upřímného a nezištného, který za mnou bude stát proti všem. Věrného přítele na celý život, který mne nezradí, nikdy mne neopustí a nikdy se mne nezřekne. Že udělá pro mne vše, abych už neselhal, nemusel už nikdy do vězení a mohl spoko­jeně a šťastně žít - poprvé v životě. Od tohoto dne jsme vyhledávali a využívali každou příležitost, abychom mohli být spolu. Povídali jsme si o všem možném a byli jsme oba strašně šťastni stále víc.

Asi po čtrnácti dnech jsem zařídil, aby se mohl Petr nastěhovat ke mně na pokoj. Petr se projevil jako upřímný opravdový křesťan, oddaný Bohu, který postupně a nenásilně mne začal vést k Bibli a k Bohu svým osobním svědectvím, se seznamováním s cestou spasení z milosti, vyznáním hříchů Bohu, pokáním, přijetí odpuš­tění, obrácení a nového narození. Často se za mne modlil a při­mlouval, žehnal mi, a všemi možnými prostředky mi dával najevo křesťanskou a bratrskou lásku, kterou jsem nikdy nepoznal. Začali jsme spolu dělat společně - a později každý zvlášť - kurzy EMAUS, modlit se a každé ráno číst Slovo na každý den. Zpívali jsme a chválili Boha. Tak jsme byli stále spolu a s Bohem. Zároveň mne ale postupně, citlivě a v lásce upozorňoval na všechny moje velké i menší hříchy, chyby, zlozvyky a zvolna mne vedl k přijetí Ježíše Krista jako Pána s Spasitele. To jsem učinil 22. 12. 2010. Vydal jsem Mu svůj život, vyznal v slzách pokání své hříchy a stal se Božím dítětem.

Můj život se změnil a já si pod Božím a Petrovým vedením stále více uvědomoval, jak strašný život plný hříchů jsem před obrácením žil. Petr mi poradil, ať si sepíšu všechny konkrétní hříchy, které se mi vybaví a že je pak v jeho přítomnosti vyznám Bohu. V některých církvích a sborech tomu výstižně říkají „generální úklid". Učinil jsem to, a úžasně nepochopitelně se mi ulevilo. Za některé těžké duchovní zátěže a svázanosti z minulosti za mne Petr vedl duchovní boj, a to i v razantních ofenzivních modlitbách v autoritě jména Ježíše Krista jsem prožil a přijal z Kristovy ruky více úžasných osvobození. Ale některé zlé vlivy tvrdošíjně a dlouho přetrvávaly a nechtěly z mého života odejít. Až po Petrově odchodu do léčebny, v den jeho podmínečného propuštění 19. 7. 2011, jsem si poměrně rychle s velkou bolestí v srdci a mnohými slzami uvědomil, jak to měl se mnou strašně těžké a kolika způsoby svého chování a jednání jsem ho trápil a ubližoval mu. Zraňoval jeho citlivé a láskyplné srdce a zkoušel do krajnosti jeho přátelskou a křesťanskou lásku ke mně. Až po jeho odchodu jsem si plně uvědomil, co pro mne znamenal, co vše jsem v něm minimálně na rok ztratil. Jak málo jsem si ho vážil, jak strašně mi teď chybí a jak strašně se mi po něm stýská. Jaké oběti jako kamarád, přítel i křesťan pro mne snášel a co vše ode mne trpělivě, vytrvale snášel a vše dopouštěl. Vytrval, nevzdal to se mnou, nezatratil mne a nezavrhl.

Déle než měsíc, kdy jsem byl žalem a smutkem v zoufalém psy­chickém stavu, mi úžasným způsobem dokazuje velikost a věrnost jeho přátelství ke mně. Vše, co mi říkal, platí, a jak pevně a ne­ochvějně si za všemi slovy stojí. Každý všední den mi píše nádherné dopisy plné lásky, přátelství, povzbuzení a sounáležitosti a pod­pory. Těmito dopisy mi pomohl překonat nejhorší období našeho odloučení. Zároveň mne to vedlo k tomu, abych se pevně přilnul k Bohu a věrně šel po té jediné správné životní cestě.

Přátelství, kterému dal Bůh ze své milosti a lásky vzniknout mezi mnou a Petrem, bereme oba jako úžasný Boží dar, za který oba Bohu s velikou vděčností stále děkujeme. Jsme vděčni a vzdáváme chválu, čest a slávu! V tom prostředí všelikého zla, hrubosti, tvrdosti, bez­citnosti, hnusných pomluv, intrik a ponižování je zázrak zázraků, že mohlo vzniknout takové přátelství, které mezi námi je, trvá a vydrží - oba tomu pevně věříme. To odloučení bereme jako zkoušku a pro­věření našeho přátelství, jeho opravdovosti a věrnosti. To, co Bůh dal, dokáže si i obhájit a ochránit proti všem protivenstvím, když my půjdeme věrně za Ním, ale i když my jsme nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Nikdy nás neopustí a nikdy se nás nezřekne. Tento slib jsme dali já s Petrem před Bohem jeden druhému. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen

Světlo svítí ve tmě - díl 8

Problém osamocenosti a nedostatku lásky

Svědectví Františka H.

Prázdnota lidského srdce může vyústit ve frustraci, v uzavření se do sebe, v odmítání okolí, světa vůbec, ale také v daleko závažnější problémy. Člověk, který necítí lásku, který vní­má jen prázdnotu svého srdce mnohdy začne přijímat falešné nabídky tohoto světa, které jsou však většinou klamné. Opravdová láska je tak často zaměňována za náhodné vztahy, kdy vrcholem těchto vztahů nejsou hluboké city, ani poznání jeden druhého, ale pouze sex. Žijeme v době, ve které pomalu a jistě mizí pojmy jako je věrnost, oddanost, kde manželství a rodina nemají takovou hodnotu jako kdysi. Takový pohled a po­stoj je dnes považován za staromódní. Moderním trendem jsou dnes vztahy, kde jsou dotyční „singl".

Položme si však otázku, co takové vztahy člověku přináší. Dá se hovořit o tom, že takové pojetí vztahu se může stát životním smy­slem? Může vůbec někdo hovořit o lásce, pokud není spojená s ab­solutním oddáním se druhému? Můžeme poznat opravdovou pod­statu a krásu lásky bez věrnosti milovanému či milované?

Jsem si jistý tím, že každý kdo se „spokojí" s takovým vztahem, nikdy nemůže poznat a pocítit to, co přináší skutečná láska. Tito lidé vnímají jen třpytivý obal, ale to opravdu hodnotné jim uniká. Nemluvě o tom, že takové vztahy jsou neharmonické a většinou nevydrží delší čas.


Láska je o vztahu a máme-li pochopit a opravdově poznat tento dar, tak to není možné bez toho, aniž by pro nás náš milovaný, nebo milovaná začal znamenat absolutně vše. Právě tato touha sdílet s milovanou osobou vše, procházet veškerými událostmi každoden­ního života nás k sobě přibližuje. Milovat znamená nejen chtít dávat to nejlepší, starat se o milovanou osobu, ale především stát se její součástí, stát se jedním. Láska odmítá tvrzení, že nemusím dát dru­hému vše, protože jen díky absolutní odevzdanosti mohu druhého

poznat. Vrcholem takového vztahu je, že si mohu říci: Nyní už nejsem já, a není ona či on, jsme jen my.

Láska je o jednotě a nemůžeme mluvit o harmonickém pojetí vztahu, pokud se vzájemně neoddáme.

Jsem opravdu zarmoucen, když vidím, jak dnešní uvolněná doba překrucuje nejcennější dar, který člověk může získat - LÁSKU. A jak snadno se lidé nechají oklamat a spokojí se jen se střípky.

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud člověk žije jen ze svých vlast­ních sil, že je o to víc ve větším nebezpečí. Vyprahlé lidské srdce pak už nehledá hodnotnou lásku založenou na ctnostech jako jsou věr­nost, oddanost, touha být pro druhého vším, ale uspokojí se s tím, co se „nabízí". Nemohu to však nazvat jinak, než že se jedná o prázdné vztahy. Je to silná zbraň pána zla, který podsouvá lidem částečky něčeho, o čem si v dané chvíli myslí, že právě to hledají. Mnozí jsou tak zoufalí, zdrceni svojí samotou, oslepeni klamnou představou, že přijmou s povděkem jakoukoliv nabídku, protože všechno je v dané chvíli lepší než být sám.

Je třeba se zastavit a vážně si odpovědět, co uvidím za několik let, když se ohlédnu zpět. Uvidím opravdové naplnění láskou? Uvidím hloubku svého vztahu? Jako věřící považuji za hlavní krédo Kris­tovy myšlenky právě lásku.

Problém osamocenosti a nedostatku lásky se projevuje stále více a nedotýká se jen dospělých, ale vybírá si svou daň i u teenagerů a dětí. Skutečná láska je mistrně „nahrazována" vším co podsouvá satan; a nejsmutnější pohled je pak na konečnou tragédii, kdy vidí­me útěky dětí z domovů, kdy z nedostatku lásky raději sáhnou po drogách, alkoholu atd. Děsím se toho, když vidím, kolik manželství končí rozvodovým řízením. Děsím se, když vidím tyto rozpadlé rodiny, děti, ženy, muže, kdy všichni touží po lásce, která se jim nedostává. Je to tvrdá realita, kterou můžeme vidět téměř všude.

Sám nyní procházím složitou životní zkouškou, kdy ztrácím svou milovanou ženu. Je velice těžké vyrovnat se s touto skutečností. Bolest spojená s odmítnutím a křivdou může mít za následek, že člověk zahořkne a místo lásky cítí hněv nebo nenávist.

Tyto řádky píši proto, jelikož si uvědomuji, jak snadno může i v takové situaci satan zaútočit. Člověk se cítí sám, ale je třeba vědět, že i tak složitou situaci můžeme zvládnout. Jak už jsem se zmínil, tak člověk, který žije z vlastních sil, to má těžší, jelikož spoléhá jen na svůj rozuma na sílu kterou má, ale která je limi­tovaná.

Křesťan má jistotu v Ježíši kdy ví, že jeho život je vedený Jím. Ztráta milovaného člověka je vždy velikým otřesem. Nicméně víme, že na žádnou zkoušku nejsme sami. Neprožíváme nic z toho, co by nezažil i Ježíš. I On byl odmítán, i On sklízel za svoji lásku posměš­ky, pohrdání a velikost slova láska se naplnila do posledních dů­sledků ve skutku té nezměrné lásky na Golgotě.

Vnímání lásky pohledem křesťana je zahaleno tajemstvím, které­mu je schopen porozumět jen ten, kdo přijal do svého srdce dar, který nabízí Ježíš. On nás přivádí k pochopení dokonalé lásky, která spočívá v pokoře, milosrdenství a odpuštění.

A tak i když sami zažíváme těžké životní situace, tak náš pohled na lásku je díky Pánu Ježíši neměnný. Právě On nás skrze zkoušky přivádí k hlubšímu pochopení těchto hodnot. Díky Jeho lásce a mi­losti se stále posunujeme blíž nejen k poznání tohoto daru, ale hlav­ně blíž ke Kristu. Díky milosti Ježíše umíráme sami sobě a rosteme v milosti tím, že dáváme a odpouštíme, že potlačujeme své vlastní zájmy a stavíme své milované a bližní na první místo, stejně jako Pán Ježíš. Bible říká, že tento druh lásky nikdy nezanikne (1. Ko­rintským 13,8).

Jedinou strategií boje proti silám zla a temnoty je opravdová tichá, pokořující, jedinečná láska Boží.

Jen toto je cesta jak dosáhnout vítězství, jak uchránit své srdce před zahořknutím, před rezignací.

Chtěl bych vám všem, drazí přátelé, popřát, aby žádná sebesloži- tější situace ve vašem životě nikdy neskončila tím, že si necháte vzít víru ve skutečnou lásku, která je založená na hlubokých hodnotách, které si zakládají na absolutní věrnosti a oddanosti.

Věřte, že tento duchovní boj, tato snaha mít a zažívat tuto lásku stojí za veškeré zkoušky. Je to cesta ke skutečnému požehnání, ra­dosti a vnitřnímu pokoji.

Na závěr bych si připomenul Ježíšova slova: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás, i vy se

milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste mojí učedníci, budete- li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34-35)

Tato hluboká pravda jednoznačně poukazuje na to, jak máme milovat, jak velká má být naše láska.

Světlo svítí ve tmě - díl 7

Další dopis Miroslava


Jmenuji se Miroslav, je mi 47 let, a toho času jsem vězeň z Ra- potína. Budu vám vyprávět svůj příběh, který jsem zažil ve vězení, co jsem prožíval, a o svém boji s římskokatolickou církví. O všem, co stálo mezi mnou a Bohem. Rád bych vám ještě zdůraznil, že jsem zažil spasení ve vězení a v mém spasení šli lidi do bezedné propasti „hádes". V slzách jsem křičel, kde je církev, římskokatolická církev, kterou jsem miloval. Když jsem cítil a prožíval spasení, hledal jsem jejich pomoc, protože jsem viděl, jak jdou a padají malé děti, muže, ženy a starce do bezedné propasti a nemohl jsem jim pomoci a ne­pomohla jim ani církev. Časem jsem přemýšlel, co tím mi chtěl Bůh naznačit nebo ukázat, že do mého spasení vzal i tuto církev.

Nejdřív jsem nevěděl, co se mi stalo, ale začal jsem přemýšlet o římskokatolické církvi. Věděl jsem, že není něco v pořádku, někde je chyba a já ji nevěděl najít; vždyť jsem pár let žil v této církví, takže jsem hledal odpověď na mé trápení a prosil Boha, mého Otce nebeského, aby mi odpověděl. Odpověď přišla skrze emauské kur­zy. Časem se mi otevřely oči a já vystoupil ze tmy do světla, po­chopil jsem, že mezi mnou a Bohem nesmí nic stát.

Spasení jsem prožil v květnu 2011, a za tu dobu třinácti měsíců jsem pochopil, co znamená tato církev. Hodně jsem změnil názor na římskokatolickou církev, a jsem rád, že už není v mém životě a že mohu milovat Otce, Syna a Ducha svatého i bez církve, která mně nutila modlit se na kolenou ke všem svatým, k Panně Marii, hodi­nový růženec, dodržovat půst, chodit ke zpovědi, modlit se i za faráře, za biskupy a papeže. A Bůh mi ukázal, že modlitba na kole­nou patří jenom Jemu, nikomu jinému, ani špatné myšlenky nesmí stát mezi námi a Bohem a už vůbec ne k Panně Marii, kterou náš vězeňský kaplan miluje víc než Boha a dává jí svůj život takto:

„Ó, Maria, mocná Panno a Matko milosrdenství, Královno nebe a úto­čiště hříšníků, zasvěcujeme Ti náš celý život se vším, co máme, co milujeme a co jsme. Tvé ať je naše tělo, naše srdce, naše duše, naše rodina, naše společenství, naše vlast, náš svět."

Ať tenhle svět modly a tato slova zůstanou římskokatolické církvi. Jenže někdy tato slova byla i má, a já se vás všech ptám: Jsou to i vaše slova? Pak je dobré v sobě najít moudrost, rozum a vnitřní sílu a odejít od církve, v níž nemají v srdci jenom Boha a Pána Ježíše Krista. Vždyť my, kteří jsme byli spaseni skrze Pána Ježíše Krista a usvědčeni Duchem svatým; my, kteří jsme odevzdali svůj život, své srdce a duši našemu Pánu Ježíši Kristu; my, kteří milujeme sku­tečného živého Boha a neumíme si představit život bez Pána Ježíše, nesmíme dovolit, aby tato slova v nás zůstala a abychom zůstali tmou.

Co následovalo dál, když jsem pochopil Boží pravdu? S velkým hříchem a pokorou jsem si kleknul a předstoupil před Boha a modlil se o odpuštění, vyznal jsem mu vše, co mne trápilo jak na srdci tak na duši.

„Můj Bože, jak se to stalo, že jsem žil v takové tmě? Jak je možné, že jsem dal této církvi své srdce a duši a ne Tobě? Kde jsi byl můj Bože, když jsem se na kolenou modlil ke všem modlám, jen ne ke svému Otci nebes­kému a ke svému Pánu Ježíši? V slzách se Tě ptám, jak si mohl dopustit, že mezi mnou a Tebou něco stálo, proč jsi mi neřekl, že mám vzít svůj kříž a následovat Tě? Můj Bože, odpusť mi a prosím, ať už nikdy spolu ne­dovolíme, aby náš vztah byl něčím narušen. Můj Bože, vždyť já Tě tolik miluji, byl jsi ke mně tak milosrdný, dal jsi mi nový a věčný život a jisté nebe a já proti Tobě tolik zhřešil, odpusť. Odpusť mi můj Bože, že jsem tuto církev miloval víc než Tebe, ale církev mi řekla: »My jsme ti praví, my tě dovedeme ke spasení.« Odpusť, že jsem se svými hříchy nešel za Tebou, ale za člověkem, který si říká farář. Odpusť, ale řekli mi: »Modli se růženec, vždyť svatá Maria, matka Ježíšova, vyslyší a vyřeší tvé problémy a prosby.« Odpusť, ale řekli mi, že když budu dělat dobré skutky, tak mě Bůh pošle alespoň do očistce. Ty, můj Bože, jsi mi neřekl, že když jsi byl na kříži a vedle zločinec, že si ho ještě ten den vezmeš a bude s Tebou v ráji. Odpusť, ale řekli mi, že pokud hledám svého Boha, musím jít do kostela nebo do kaple, tam HO najdu. Můj Bože, a já Tě tak hledal a netušil jsem, že Bůh je v lidech, že jsi ve mně, že ve mně přebýváš a já svým tělem Ti dělám svatý chrám. Odpusť, že jsem uvěřil lidem a ne Tvému slovu, že jsem nevěděl, že už nežiji pod zákonem ale pod milostí. Tak mi prosím, vše odpusť. Amen.“

Po této modlitbě ze mě vše spadlo. Trvalo to pár let, než jsem vymazal ze svého srdce římskokatolickou církev, a nebylo to jed­noduché. Dokázal jsem to! A věřím, že to dokážete i vy. Vždyť není nic krásnějšího, než se vrátit k Otci nebeskému a Pánu Ježíši Kristu. Bylo mi vše odpuštěno, i když jsem ve vězení, mám skvělý vztah s Bohem a Pánem Ježíšem. Mám veliký klid na srdci i na duši, a kdybyste jen tušili, jak mi Bůh ve vězení pomáhá. Ale o tom někdy příště.

Snad nejnaléhavějším posláním Ježíšova následovníka je otvírat lidem oči a vyvádět je ze tmy na světlo. Potřebujete slyšet něco, co ve vás probudí poznání, v jakém zlu a v jakém nebezpečí žijete, když stavíte mezi vás a Boha nějakou modlu, ať už to jsou peníze, majetky nebo modlitby, co nemají s Bohem nic společného. Tím vším zlem jsem si prošel a mám na paměti a vím, jak svatý je Bůh a jak je hrozné nebýt stejný jako On. A já vás prosím, mějte to na paměti i vy.

Milí studenti emauzských korespondenčních kurzů, spasení i ne­spasení, prosím vás ve jménu Pána Ježíše Krista, nedovolte žádné církvi, aby mezi vás stavěla modly, své názory, své přesvědčení. Jděte a vraťte se k živému Bohu a Pánu Ježíši Kristu. Žijte tak, abyste měli čisté svědomí před Bohem, milujte HO a dávejte mu vše, co je ve vás dobré. Budu se modlit a prosit ve jménu Pána Ježíše Krista za emauské studenty po celém světě a za každého studenta, který má teď takové problémy, jaké jsem prožil já. Budu se modlit a prosit, aby vám Bůh otevřel oči, dal moudrost, vnitřní sílu a abyste se podobali našemu Pánu Ježíši Kristu tak, jako o to usiluji já každý den.

Světlo svítí ve tmě - díl 6

Proměna vězně

Svědectví Miroslava P.

Chtěl bych vám vyprá­vět svědectví o mém obrá­cení, o tom, co Bůh učinil v mém srdci, v mém životě a v mém myšlení. Jak mne, člověka, který byl zločin­cem, zlodějem, podvodní­kem a který má šest dětí, ale ani jedno nevychoval a neplatil výživné. To až když jsem pracoval ve vě­zení, kde jsem už potřetí. A přece mě Bůh proměnil v člověka, který mu nyní z celého srdce, celým životem a z celé síly slouží, a který chce jít za svým Bohem a Ježíšem Kristem.

Mé dětství nezačalo moc šťastně. Můj otec zemřel dost mladý (příčinu ani pořádně neznám) a já jsem se za tři týdny narodil. Máma mne dala do kojeneckého ústavu v Ostravě, kde jsem se taky narodil. Za půl roku mne babička vyzvedla a vychovala do sedmi let. Pak mne vzala na výchovu máma, a tohle dětství se odehrává na Slovensku. Když mne vzala máma do Košic, měl jsem už o čtyři roky mladší sestru, nového tátu a nový domov. Mé dětství taky nebylo nic moc, s novým tátou jsem si moc nerozuměl, někdy mě zmlátil a nadával a máma na to klidně dohlížela a taky se někdy přidala. Má sebedůvěra hodně klesala. Já byl špatný a sestra vy­růstala jako princezna. Byl jsem opuštěné dítě, bez babičky, kterou tolik miluji.

Když jsem byl už starší, asi tak ve dvanácti letech, začal jsem mámě krást peníze a prodávat její oblečení a vše, co se dalo zpeněžit. Nového tátu jsem už dávno neměl, takže jsme zůstali se sestrou a mámou sami. Když jsem se učil za zedníka, tak do školy jsem moc nechodil; raději jsme s partou chodili krást a kupovali alkohol. S alkoholem jsem se seznámil ve 14 letech a dá se říct, že s ním bojuji
doteď. Ale asi většina lidí to zná, co je závislost a co pro to člověk udělá. Vykrádal jsem obchody, restaurace, kiosek, auta, všechno, co se dalo zpeněžit a prodat, jen abych měl na alkohol a automaty. Žil jsem šílený život. Vyšetřování, soudy, vězení. Po vězení jsem se vrátil k tomu, co umím, odvážel jsem kradené auta do zahraničí. Na světě jsem měl už tady v Čechách dvojčátka, holčičku kluka a na Slovensku čtyři větší děti, které jsem nikdy neviděl a nikdy na ně neplatil. Znova mne zavřeli a poslali do Kynšperka nad Ohří, kam chodí dvakrát do týdne pan kaplan. Cítil jsem, že se svým životem budu muset něco dělat, tak jsem se přihlásil ke kaplanovi.

O Bohu jsem slyšel už od babičky a jsem i pokřtěn, ale to bylo tak všecko. Po celý svůj život jsem nikdy nepřemýšlel o Bohu a Ježíši Kristu. Ale přece se něco dělo, když pomalýma krůčkama. Pan kaplan mi na začátek půjčil Bibli. Když jsem ji četl, tak se mi většina vězňů smála. Po nějakém čase, když jsem měl už asi půlku Bible přečtenou, jsem se začal modlit k Bohu, ale musel jsem se modlit tajně a v noci, když všichni spali. Nechtěl jsem poslouchat jejich posměch. Neměl jsem v sobě ještě takovou víru a bylo mi trapně. Ale každou noc jsem se modlil asi takto:

„Můj Bože, vstup prosím do mého života a do mého srdce a změň můj život k lepšímu a dej mi sílu vydržet tohle vězení. Ježíši Kriste, ty víš, že jsem hříšník a lituji svých hříchů, ale nenech mne padnout a pomoz mi. Amen."

Ještě jsem se modlil modlitbu Otče náš a Zdrávas, to mne naučila moje babička. Pán Bůh začal proměňovat mé srdce a v mém vězení se začaly dít věci. Hlavně jsem už normálně četl Bibli (ne po zá­chodech jako dřív) a má víra začala růst. Za půl roku jsem se ne­styděl říct, že jsem křesťan a že věřím v Boha a Ježíše Krista. Po pěti měsících svého trestu jsem šel s kaplanem na vycházku do kostela.

V  kostele bylo krásně a po celou dobu jsem děkoval Bohu a Ježíši, co pro mne udělali. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tak brzo jsem se dostal na tříhodinovou vycházku. Ani nebudu psát, co na to říkali vězni - samá závist. Už jsem věděl, že Bůh je se mnou, protože každý den jsem v sobě cítil štěstí, radost a pokoj na duši. Po třech měsících od vycházky jsem dostal práci, a to práci v lese. Já co bydlím na Šumavě a miluji přírodu, jsem šel pracovat do lesa, každý den jsem si říkal: „Ach Bože, takové štěstí, jak Tě miluji". Moc jsem si vážil toho, co mi Bůh dává. Každý den byl skvělý a dny utíkaly a myslel jsem si, že Bůh pro mne už víc nemůže udělat. Ale hrozně jsem se mýlil.

V   Kynšperku nad Ohří pan ředitel udělal pro věřící samostatné patro. Měli jsme i svou vysvěcenou kapli od pána biskupa z Plzně. Biskupa jsem viděl poprvé v životě, ale do kaple jsem mohl chodit každý den pomodlit se beze strachu, bez posměšků. Chodil jsem tam rád po celý rok, co jsem tam bydlel. Moje víra a přesvědčení stále rostla a já na sobě cítil, jak mne Bůh mění a jak se o mě stará. Za necelý rok jsem už učil a přednášel já místo kaplana. Nebylo to jednoduché poprvé se postavit před 40 vězňů a kaplana, a mluvit zpaměti Bibli, ale Duch svatý mi pomáhal. V učení jsem se stále zdokonaloval a učím se stále. Umím pět modliteb, z toho tři latin­sky.

Bůh zařídil, že jsem měl ještě jednu vycházku a podíval jsem se na šest dnů domů. Bylo to na Vánoce. Pak jsem požádal soud, aby mne dali do věznice s mírnějším dohledem. Po nějaké době mi vyhověli. Když mě odváželi, bál jsem se, co asi bude se mnou, jestli budu mít práci, jestli tam bude kaplan a jestli mne neopustí Bůh a štěstí. Cestou do věznice Rapotice mi bylo všelijak, ale ani Bůh, ani Ježíš a Duch svatý mě neopustili.

Asi měsíc po příchodu do nové věznice se mi stala taková věc. V noci, asi v půl druhé mě to vzbudilo. Cítil jsem - a nikdy na to nezapomenu - jak mi bylo líto lidí, co nevěří v Boha a Ježíše Krista. Pomalu jsem za ně brečel, bylo mi jich tak líto, že bych za ně dal svůj život. Myslel jsem, že mi lítostí pukne srdce. Byl jsem vzhůru a modlil jsem se za všechny, hluboce a upřímně, a s velkou pokorou jsem prosil Boha a Ježíše, aby všem lidem, kteří nemají zkušenosti s vírou, jim to bylo odpuštěno. Vždyť ne všichni lidé jsou zlí, ne všichni kradou, zabíjejí a podvádějí. Na světě je hodně lidí, kteří mají ještě dobré srdce, jen žel, nepřemýšlejí o Bohu. Nemodlil jsem se za lidi, kteří řekli Bohu své ne, ale za ty, kteří nebyli vychováváni k Bohu tak jako já. Když jsem se ráno probudil, hodně jsem o tom přemýšlel, co se mi stalo. Ještě stále jsem pociťoval velikou lítost a pokoru. Celý den se ve mně ozývalo: „Zemřel bys za toho vězně?

A za toho taky? A zemřel bys jako Ježíš? A co tenhle vězeň? Taky?"

V  duši jsem si říkal celý den: ANO.

Trvalo to týden a ta lítost a veliká pokora ze mne opadávala, a už jsem si nebyl jist, protože vězení není dobrým příkladem. Bylo to tak silné a veliké, že to cítím dodnes. Své hříchy jsem vroucně vyznal a prosil Ježíše, aby mi odpustil; až mne všechno bolelo.

A co se dělo dál? Za nějakou dobu jsem začal vidět hřích, sebe­lásku a zlobu na některých odsouzených. Ze skříňky jsem vyházel porno časopisy a všechno co je zlé a hříšné. V mé skříňce jsou jenom knihy o Bohu a Ježíši a samozřejmě největší kniha, kterou Bůh člo­věku dal, a to je BIBLE. Bůh se o mě staral a nic špatného se mi nedělo. V srdci mám velikou lásku k Bohu a k Ježíši a prosil jsem v modlitbách o práci. Za nedlouho jsem dostal i práci. Začal jsem pracovat pod Obecním úřadem a zveleboval jsem vesnici. Kosím trávu, opravuji školu, mám někdy na starosti softbalové hřiště a Sokolovnu. Ale nejraději se starám o dva kříže a jednu kapli. Stále, když sekám před křížem a vidím ukřižovaného Ježíše Krista, neza­pomenu se pomodlit poděkovat mu, že zemřel i za mé hříchy a že se o mě stará. „Ach Bože a Ježíši, tisíckrát dík".

Učím se a studuji emauské korespondenční kurzy. A stále pracuji a zvelebuji vesnici, která má název Rapotice. Za nedlouho se půjdu podívat na pět dnů domů, kde uvidím moje dvojčátka, mámu a ba­bičku. Moc se na ně těším, protože Bůh mi dal takovou velkou lásku k lidem a ke svým bližním, jakou jsem v životě nikdy neměl. Cítím se každý den šťastný, usměvavý a s dobrou náladou. Jsem si jist, že jsem zavřený naposled.

Stala se mi taková příhoda se švihadlem. Pracoval jsem ve školce a uviděl jsem asi 50 švihadel. Já jako sportovec jsem si jedno dal stranou, že si ho půjčím, a když mi skončí trest, tak ho vrátím. Ten den jsem na švihadlo zapomněl a v noci mne vzbudily takové vý­čitky svědomí, tak jsem se kvůli švihadlu trápil, že to trvalo až do rána. Už bych to nechtěl zažít. Ráno jsem běžel do školy a to švi­hadlo jsem s velkou úlevou vrátil. Už nedělám nic, co se nelíbí Bohu. Kdybych zase kradl a znova mne zavřeli, jak bych to vysvětlil Bohu? Kdybych nezaplatil výživné, co bych Bohu řekl? Kdybych někoho podvedl anebo zmlátil, jak bych mu vysvětlil, že je ve mně hřích?

Ale já věřím Bohu, že má pro mne světlo, které mne povede, cestu, která bude patřit jenom Bohu a Ježíši Kristu; a že mne nikdy ne­nechá padnout, ale povede mne pevnou rukou Boží a já už nikdy nemusím jít do vězení. Proto ta jistota, že sedím naposled. Věřím, že Bůh se bude o mne starat a pomáhat mi, jak to dělá dosud. Věřím, že nikdy neodpadnu od své víry a že budu žít s láskou k Bohu a k Je­žíši, která je mně veliká a že budu učit nejen křesťany ale i lidi, kteří nemají víru v Boha, aby žili a Boží moudrosti, láskou a aby ode­vzdali svůj život Bohu a Ježíši Kristu.

Jsem jenom obyčejný člověk, vyučený zedníkem, po třetí zavřený a přesto jsem uvěřil a poznal lásku Boha. Poznal jsem, jak Bůh pomáhá i tomu nejobyčejnějšímu vězni jako jsem já. Přeji všem vězňům, aby našli v sobě tolik síly a udělali správnou věc ve svém životě a uvěřili v Boha a Ježíše Krista. A co bych mohl na konci tohoto vyprávění poradit? Buďte trpěliví, nefunguje to hned. Ote­vřete svá srdce a upřímně vyznejte své hříchy. Přijměte Ježíše Krista za svého Spasitele a proste, ať vám odpustí hříchy. Dovolte Bohu, ať změní vaše srdce a myšlení. Všem vězňům přeji hodně štěstí a krás­ný život s Bohem a Ježíšem Kristem

Oddaný vězeň Miroslav

Jak umírá kazatel

Nedávno opravdu zemřel. Lituji, že jsem ho neznal osobně, ale Bohu díky lze mnohá jeho moudrá slova najít na internetu.

Jmenoval se Tomáš Kriška. Zastával řadu funkcí a služeb, ale sám sebe představoval jen jako omilostněného hříšníka. Přežil dramatickou autonehodu, bojoval se závislostí na počítačových hrách a později i s rakovinou, které nakonec podlehl.

Důvod, proč o něm píšu, zjistíte po poslechu rozhovoru, který natočil pro Rádio 7 v době, kdy věděl, že umírá. Někoho tak srovnaného se smrtí jsem snad ještě neslyšel.

Zrovna prožívám nesnadné období co se zdraví týká a tak přemýšlím o nemocech, postiženích, omezeních, která postižení nesou s sebou i o lidské dočasnosti. Ten rozhovor vám všem vřele doporučuju, i když třeba na smrt vůbec nemyslíte.

Stahujte tady!


Neméně zajímavé je vyprávění bratra Krišky o jeho boji se závislostí na počítačových hrách. Tady je záznam pořadu Slovenské televize.

A jestli si chcete příběh Tomáše Krišky přečíst, najdete ho tady.

Na mě jeho svědectví opravdu velmi silně zapůsobilo. Bůh vás může změnit k nepoznání a rád to udělá, pokud mu to dovolíte!

Světlo svítí ve tmě - díl 5

Našel jsem správnou cestu života

Svědectví Davida V.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě: já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spra­vedlnosti." (Izajáš 41,10)

„Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet. Nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

(1. Korintským 10,13)

Narodil jsem se 20. 5. 1985 ve městě Polička, okres Svitavy, a bylo mě dáno „mojí matkou Marií" jméno David. Příjmení jsem dostal od svého otce Františka a to Harašta. Když mě byli asi 2 roky, tak se rodiče rozvedli a matka si vzala jiného muže. Jmenoval se Jiří Van­čura, a abych nenosil jiné příjmení, tak mi bylo změněno právě na Vančura. Nevím kdy, ale má babička, když jsme k ní jezdili a často jsem u ní přebýval, mi řekla, že jsem byl po narození pokřtěn a za mého kmotra jsem měl bratra mé matky „Josefa". Také jsme hodně chodili s babičkou, dědou, sestřenkami a dalšími členy rodiny pra­videlně do kostela na vesnici „Borová u Poličky", kde babička žila. Byl jsem v té době ještě moc malý a neuvědomoval jsem si váhu toho, co pro mě babička chce. Spíš jsem to bral jako že „musím". Tak to je asi moje první zkušenost s Bohem, vírou a křesťanstvím.

Když mě bylo 6 let, tak se rodičům narodil syn „Jan" a i on byl pokřtěn. Pamatuji si to, protože jsme měli doma takovou velkou svíci, která se dává při křtu. Žili jsme jako celkem spořádaná a sluš­ná rodina, tedy na „oko", ale přitom to zase tak moc pravda nebyla. Vše, co teď píšu, jsem si začal uvědomovat až když jsem začal do­spívat, mezi 15-16 lety, také si toho moc nepamatuji; spíš to zlé než dobré, i když občas nalézám i hezké vzpomínky.

Můj otec „nevlastní" (vlastní jen platil výživné a nezajímal se o mě, tedy tak mi to bylo aspoň řečeno), pracoval jako elektrikář a matka jako prodavačka. Často otčím chodil domů opilý a bil jak matku, tak i mě. Začal jsem ho mít rád čím dál méně. Asi od doby, kdy jsem byl ve 4. třídě, začal jsem dělat naschvály a zlobil jsem. Učil jsem se celkem dobře, ale mé chování bylo špatné. Chodil jsem pozdě domů, občas jsem vzal v obchodě sušenky a asi se mě moc domů nechtělo vracet. Chtěl jsem dělat věci, které jsou zakázané a zkoušet nové věci. Toto mé chování způsobilo, že jsem musel do výchovného ústavu, kde jsem byl půl roku. Vrátil jsem se pak domů, protože řekli, že nejsem grázl.

Pamatuji si, že když jsem vyvedl nějakou klukovinu, byl jsem trestán jako třeba tím, že mě doma zamykali, abych nemohl ven, nebo jsem spal na holé posteli bez matrací a peřiny. Nebo jsem musel psát 1000krát, že už budu hodný a pak hodinu klečet na vařečkách třeba týden. Když jsem chtěl jít na záchod nebo se najíst, musel jsem zaklepat na dveře u pokojíčku a když někdo přišel, musel jsem poprosit: „Maminko, tatínku, můžu jít na záchod? Můžu dostat najíst?" Nebo když jsem měl nějakou novou věc a otci se něco nelíbilo, vzal mi jí a rozšlapal, nebo mě i zmlátil. Jednou jsem dostal k Vánocům hokejku a pár dní na to mě s ní zmlátil a rozbil mi hlavu. Musel jsem na chirurgii, kde mi hlavu sešili, a já musel říct, že jsem spadl ze schodů. Do dneška mám na to vzpomínku v podobě jizvy na hlavě o velikosti cca 10 cm. Otec také dost často mámu bil, a jednou ho matka píchla nožem do břicha. „I on má památku v podobě jizvy." Už v té době jsem se pořád modlil, jak mě to na-učila babička, a to modlitbu „Otče náš". Dodnes je to moje první modlitba, s kterou vždy začínám, když se modlím.

Když mi bylo asi 13 let, začala máma podnikat a otevřela si ob­chod s květinami, sklem a porcelánem. Bylo kolem toho hodně práce, takže máma to nezvládala - jak v rodině, tak i v práci. Když jsem chodil už na střední školu automobilní, obchod začal kracho­vat. Jednak že začal otec podvádět a taky, že začal pít alkohol. V té době už jsme moc nebývali doma, ale spávali jsme v obchodě. Tam jsem potkal i mou přítelkyni, s kterou jsem později žil a mám s ní dceru Kateřinu. Do školy jsem musel dojíždět 40 km a často jsem do školy nešel, protože jsem chtěl být s přítelkyní. Mé matce to bylo taky celkem jedno. Zajímalo jí jenom víno a rum! Vše se dozvěděla moje rodina z matčiny strany a moc mně pomohli. Zažádali, abych byl soudem svěřen ke strýcovi a tetě. Chtěli, abych dochodil školu a nežil v podmínkách, v kterých by to nešlo. Proběhl soud a byl jsem svěřen do péče strýce a tety. Jsem jim za to moc vděčen, i když jsem jim později ublížil, a to celé své rodině.

V   té době jsem začal hodně navštěvovat babičku, protože bydlela o vesnici dál a chodil jsem s ní do kostela a modlil jsem se s ní. A tak jsem začal nacházet cestu k Bohu skrze Ježíše Krista. Když jsem se vyučil klempířem, chtěl jsem se osamostatnit a odešel jsem se svojí přítelkyní, kde jsme spolu žili u její matky. 2. 9. 2004 se nám narodila dcera Kateřina. Byli jsme celkem spokojená rodina. Asi za osm měsíců mě přítelkyně opustila, protože se prý zamilovala do jiného muže, a já skončil na ubytovně. Právě v této době jsem sešel z cesty Boží a nechal jsem se ovládat Satanem a zlem. Byl jsem moc zkla­maný z rozchodu s přítelkyní a začal jsem brát drogy, ke kterým mě přivedl jeden kluk, který se vrátil z vězení a ubytoval se u mě na ubytovně. Tím, že jsem bral drogy, páchal jsem trestnou činnost a kradl jsem, abych měl na drogy a obživu.

Poprvé jsem byl vzat do vazby za vyloupení domu. Tam jsem opět našel cestu k Ježíši Kristu a opět jsem se modlil a prosil za odpuštění mých hříchů. Za čtyři měsíce jsem měl soud a dostal jsem podmínku, a to díky tomu, že se za mě moje rodina zaručila. Pustili mě z vazby a já znova šel bydlet ke strýcovi a tetě. Našel jsem si práci, a žil celkem dobře a slušně. Ale to nemělo dlouhé trvání, protože jsem se nechal znovu zlákat Satanem, a opět jsem začal brát drogy. Tím jsem mojí rodinu hrozně moc zklamal. Zavrhla mě, a já odjel z Poličky do Prahy. Byl jsem závislý na pervitinu, a abych měl peníze, tak jsem kradl. Ale nebylo to tak jednoduché žít na ulici a přespávat v opuštěných chatách, v obchodech, vlacích, prostě tam, kde se dalo. Nic mne nezajímalo - jenom pervitin. Nevím, jak to mám popsat, ale mnohokrát, když jsem si dal dávku, moje nohy mě vždy nesli na hřbitov, kde jsem trávil třeba i dva dny, než jsem potřeboval další dávku pervitinu.

Teď vám napíšu, co jsem zažil a nevím, jak si to mám vyložit?

Když jsem žil v Praze a byl na ulici, kupoval jsem pervitin pouze

od jednoho dealera. Drogu jsem si aplikoval do žíly. Jednou jsem si šel dát do staré budovy. Připravil jsem si to, sedl si do dřepu a dal si dávku. Po aplikaci jsem vstal a viděl jsem, že se pod mýma nohama objevil černý kruh. Hned poté mě nohy zavedly na Olšanské hřbi­tovy. Nohy mě tak pálily, že jsem musel odhodit své boty a šel jsem bosý. Došel jsem na hřbitov, sedl na lavičku a najednou mě začalo něco držet a já se nemohl hýbat. Začal jsem brečet a modlil jsem se. Usnul jsem. Když jsem se probudil, byla mi zima, byla noc a tma. Jenom hořela spousta svíček a já měl pocit, který se nedá popsat. Vstal jsem a chtěl odejít, ale brána hřbitova byla zamčená. Chodil jsem po hřbitově bez bot. Měl jsem pocit, že za zády pořád něco mám, ale bál jsem se otočit. Měl jsem strach, ale taky pocit bezpečí. Pořád mě něco nutilo, abych se modlil, vyznával své hříchy a prosil o odpuštění. Když jsem chodil kolem hrobů, kolikrát jsem se u některého z nich zastavil, pomodlil jsem se, a třeba zapálil svíčku a upravil hrob. Nevím proč, ale vždy jsem se zastavil u hrobu, který byl nejspíš opuštěný a nikdo ho neudržoval. Když už jsem byl moc unavený, usnul jsem opět na lavičce a probudil se, když bylo ráno. Všechno se mně zdálo jako sen. Měl jsem potřebu dát si dávku, ale nic jsem neměl a proto jsem šel sehnat peníze, abych si tu dávku mohl koupit. Když jsem sehnal peníze, koupil jsem si drogu a znovu jsem si jí šel dát do té staré budovy. Opět po aplikaci se pode mnou objevil černý kruh. Měl jsem pocit, že ke mně pořád někdo mluví. Začal jsem se modlit a začal jsem si myslet, že jsem Ježíš. Nebo spíš, že se mnou sdílí moje tělo a pořád jsem si s ním povídal. Začal jsem slyšet, co si lidé myslí a mluvil jsem s nimi přes myšlenky. Chodil jsem na hřbitovy, modlil jsem se a spravoval hroby. Toto se mě vždycky stalo, když jsem si dal dávku, ale později i když jsem byl střízlivý. Zdálo se mi to normální.

Jednou jsem se nejspíš předávkoval. Bylo pozdě večer a já seděl na chodníku a pomalu jsem padal na záda, až jsem na chodníku ležel. Koukal jsem na oblohu a viděl jsem jednu hvězdu, která jako by se ke mně blížila a chtěla si mě vzít. A já začal brečet, že ještě ne, že nechci ještě umřít, že už budu hodný a budu konat jen dobro. Najednou se ta hvězda začala opět vzdalovat, až zmizela úplně. A já vstal a šel. Chodil jsem dlouho, dokud jsem nepřišel na louku, kde byli třešňové sady. Lehl jsem si do trávy a koukal na jednu třešeň. Tam jsem viděl sedět na větvi malou postavičku. Podle mě to byl Ježíšek. To co jsem prožíval, se nedá popsat slovy. Začalo pršet a já byl celý mokrý, ale zdálo se mi, že jsem očištěný, jako nový! Asi za dvě hodiny mě zadržela policie a měla zatykač, abych podal vy­světlení k trestné činnosti, kterou jsem páchal během té doby, co jsem byl v Praze na ulici.

Bylo to pro mě vysvobození, protože jsem neměl nic a chtěl jsem začít napravovat věci, které jsem pokazil. Proběhl soud a dostal jsem dohromady 31 měsíců a protitoxikomanní léčbu ve vězení. Trest jsem nastoupil ihned. Ve vězení jsem si začínal dávat věci do po­řádku. Chtěl jsem odpuštění od své rodiny, ale neodpustila mi. Ve věznici jsem chodil na bohoslužby a modlil jsem se.

Po propuštění jsem se neměl kam vrátit. Tak jsem zavolal zná­mému, kterého jsem poznal ve vězení. Byl z Ústí nad Labem. Moc mi pomohl, sehnal mi bydlení a pomohl mi obejít veškeré úřady. Pracoval jsem pro úřad a dělal veřejnou službu „úklid města". Měl jsem bydlení i práci. Jednou mě zavolal moje bývalá přítelkyně, že chce po mě dluh na výživné, nebo že mě udá. Dělalo to něco kolem 25 tisíc korun. Neměl jsem si od koho půjčit, tak jsem šel a znova kradl, abych jí mohl dluh zaplatit. Měl jsem strach, abych nešel znovu do vězení. Říkal jsem si, že stejně půjdu, když to nezaplatím a tak jsem to risknul. Jenže mě chytili a za to si nyní odpykávám trest 30 měsíců. Znovu jsem si uvědomil, že to není správná cesta. Proto jsem požádal o pomoc EMAUS. Díky němu jsem už jistě našel cestu k Ježíši Kristu a učím se Písmo svaté. Denně se modlím, čtu Bibli a učím se.

Světlo svítí ve tmě - díl 4

Svědectví Jiřího H.

„Zdarma jste dostali, zdarma dávejte..."



„Budu zvěstovat Tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění Tě budu chválit... " „Také já svou důvěru složím v Boha!"

(Židům 2,12-13)

Přijměte, prosím, slova řádků následují­cích, pozdravy srdečné v Ježíši Kristu, našem Pánu v nebesích. Ať je pro vás mé svědectví Duchem svatým vlito a usazeno ve vašem nitru, ve vašich srdcích.

Pohleďte, hle svědčím právě vám, a čtěte bedlivě zprávu, jež pro vás mám.

Jak setkal jsem se s Bohem svým,

Pánem naším, mým i tvým.

Není to dlouho, asi tak rok, kdy jsem přijal Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele, vyznal mu své hříchy a odevzdal svůj život do Jeho rukou a Boží vůle. Toto vše něco předcházelo, a rozhodně nebylo toho málo. Ve zkratce a jednoduchosti se vám budu snažit povědět, co bylo „to" předcházející.

Asi tak ve věku puberty, jak to bývá, jsem si utvořil svůj obraz o okolí a názory na svět kolem sebe, na lidi. Vytvořil jsem si vlastní teoretické závěry k některým životním otázkám. Byl jsem si s sebou tolik jistý, že jsem dokázal i skvěle argumentovat pro podporu svých tvrzení - navíc obdařený slovní zásobou, výmluvností a do­statkem jakési dravosti.

A v té době se mi Bůh dal poznat hned několikrát. Přes veškerou sobeckost, aroganci a mé „já" jsem navštěvoval jistého věřícího v jeho domácnosti, k sobotním četbám Bible. Bylo to moc fajn, vždy u toho byla zábava, a dokonce jsem se učil hrát na hudební nástroje atd. Zkrátka „tam" mi bylo dobře. Opakem bylo mé setkávání se
s kamarády, kteří často podporovali a „živili" mé názory - a tehdy jsem byl ještě spokojenější. Vždyť i starší nežli já mi dávali za pravdu. Navíc se mi i celkem dařilo. Když tě někdo chválí a uznává, jistě se cítíš lépe, než když ti někdo říká, co je správné a co ne, co smíš a co nesmíš, co děláš špatně atd... Uvnitř sebe jsem se stal rozpolceným. Bůh ve mně zanechal povědomí - tedy jsem o Něm věděl, ale mé skutečné „já", má osobní podstata lidská, mě ovládala a já se nechal vést. (Vždyť mi vše šlo skvěle, ne?)

Když se člověk ocitne v tísni - jakékoliv, až už je věřící nebo není, pak volá k Bohu, aby jej vysvobodil, zachránil, utišil jeho bolest a trápení. Proč to? Odpověď je přitom tak jednoduchá: záměrně jsem přeskočil část svého života (dětství) a druhou část (dospívání) a záměrně jsem zmínil jedno setkání (prvotní) s Bohem. Dětství je totiž období, kdy jsme bezstarostní, rozhodují za nás druzí a hříchy ač je činíme, činíme je bez toho, že bychom si jich byli vědomí. Při dospívání se již jasněji odkrývá naše povaha, a na scéně osobního života se projevují vlastnosti, které převládají, ale i ty skryté, které čas od času vyjdou napovrch nečekaně.

Proto jsem uvedl setkání s Bohem (to první), kdy jsem procházel právě rozhraním života v růstu osobnosti - „MNE" a projevu „mě" nečekaného.

Někdo, kdo mne znal - rodina, spolužáci a mí přátelé o mě nikdy netušili, kým doopravdy jsem. Navenek jsem se projevoval laskavý, energický, slušný. Ovšem jak se říká - „příležitost dělá zloděje", pak v tomto případě jsem zareagoval naprosto nečekaně, až jsem za­skočil sám sebe. Věděl jsem, že se chovám a jednám v rozporu s tím, co je správné, a přece jsem se sebou prohrál.

Proč u mě vyhrálo mé „já", ale ne naopak mé skryté „já"? Protože jsem neslyšel Boha a Jeho volání - včasné varování. Propadl jsem ve zkoušce pokušení a nedokázal jsem sebe porazit. Byl jsem totiž sám! Jeho, Pána, jsem odmítl, a On, ačkoli každého z nás miluje, nechal volný průchod událostem. A takto se to opakovalo několikrát.

Vidy, dnes píšu Tobě svědectví, které dokazuje, že člověk, který opakovaně odmítne milost a náruč láskyplnou, pozornou a oprav­dovou, která vede k záchraně a ku pomoci, tak i takový má naději, šanci, aby volání Pána do Jeho náruče vyslyšel. Každý jeden z nás jsme odlišní a přece máme jedno společné: jsme v zajetí hříchu a po­třebujeme pomoc, protože sami to nezvládneme! A pokud si myslíš, že Ti pomůže jiný člověk, že tě oprostí z tohoto zajetí a daruješ tomu jedinci nebo skupině svou důvěru, pak se může stát, že jsi se stal jejich otrokem.

Je jen jeden, který může, má tu moc, a chce tobě a každému jednomu pomoci a zachránit nás, a tím je Ježíš Kristus, Spasitel, Syn Boží. Ten, kdo stvořil a Ten, který je milosti plný, vždy byl, je a bude! Záleží teď na Tobě, jestli vezmeš zdarma milost, přijmeš Dar, který nelze žádnou hodnotou zaplatit ani jinak vyvážit, protože cena Jeho Daru byla zaplacena v Dokonalosti, životem, krví a tělem, v utrpení z tíhy hříchů celého světa. Tuto cenu mohl zaplatit jenom Ten, kdo sám je Dokonalý a plný lásky, aby byl schopen oběti sebe sama, a tím dárcem je Ježíš Kristus.

Nutností však je v srdci přijmout fakt, že záchranu potřebujeme, ale ještě předtím, že sami nejsme schopni odpoutat se od sebe - svého hříšného těla, jehož touhy člověk trpně plní, protože je mu otrokem.

Pán Ježíš nás tohoto otroctví úplně zbavuje, a láskou, citem, trpělivostí nás vede k sobě Domů! „On je ten dobrý pastýř" (Žalm 23). Jestli někdo o sobě tvrdí, že je spravedlivý, dobrý, že neporušuje zákon, a že nikdy nikomu neublížil, nic neprovedl a soudí druhé, pak se dopouští sebeklamu, protože už jen že se narodil, je v hříchu, a je-li bez Pána Ježíše (bez víry), pak ani nemá potuchy, že právě on potřebuje pomoc tím víc!

Jinými slovy: Bůh Otec nás k sobě chce přivést, aby nás zachránil od záhuby. Skrze Syna svého, Krista Ježíše, nás oslovuje, neustále volá (zjevuje se nám), abychom Jej viděli, našli a volali k Němu zpět, aby nás naplnil Duchem svatým a dal se nám plně poznat a znovu narodit. (Totéž umřít v hříchu, jako Ježíš na golgotském kříži - a opět ožít v Duchu svatém, jako byl Ježíš vzkříšen z mrtvých.)

Tedy vírou budeš spasen, nikoli skutky, ani činy, ani svým způ- sobem života. Nýbrž Jeho milostí, skrze Jeho oběť, z Jeho vůle!

Nyní jsem ve vězení, sedím na kavalci a píšu Ti tyto řádky. Co se pro mě změnilo? Právě vězení bylo místem „druhého setkání", na které jsem již odpověděl. „Kdo mě volá?"

Na začátku Nového roku 2012 jsem vedl jeden delší rozhovor se spoluodsouzeným, který ke mně s horlivostí mluvil o Ježíši, o Bohu Otci, o Evangeliu a podobně. Já jsem opět argumentoval svými i zná­mými teoriemi (které vlastně nic nevyvrací ani nepotvrzují), nýbrž jen vyvolávají mnohé další otázky!

Například, že Bibli napsali jen lidé, kteří vlastně taky nebyli do­konalí, že ve jménu Ježíše Krista ve světě probíhalo (ve velkém) pronásledování a vraždění nevinných lidí, a vedly se nesmyslné války, a že Bůh by jistě musel proti tomu všemu bezpráví a tyranii zasáhnout... Dokonce jsem onoho horlivce (dnes bratra v Kristu) svými argumenty umlčel. Proč?

Jenže něco se najednou uvnitř mě zlomilo. Něco (někdo) ve mně začalo hlodat, a to do té míry, že jsem požádal spoluvězně, aby mne s sebou vzal na sobotní setkání a studium Bible - ve zdejší věznici, kam pravidelně dojíždí svědci Jehovovi.

No a od prvního toho setkání s nimi jsem pocítil nutnost pravidel­ného, hlubšího studia Božího Slova, a překvapený náhlou změnou v pocitech jsem se probouzel do nových dnů se stále větší touhou znát

o Bohu a Spasiteli co nejvíce.

Od toho momentu setkání (Bůh zde použil své prostředky, aby mne opět oslovil), jsem uvěřil! Nutno podotknout, že uvěřit a při­jmout a vyznat není totéž. Byl to jen první krok na startu nového života. Víš, jak jsem to poznal? Lidé zde o mně začali tvrdit, že jsem se změnil, že jsem se snad zbláznil, že jsem další, kdo se nechal zlanařit atd. V Bibli - v Evangeliích - je psáno, že ti, kteří uvěří v Ježíše Krista, budou považováni za blázny, když věří, že mohou zemřít a znovuzrodit se jen tím, že se odevzdají Pánu, skrze víru v Něj, v Jeho oběť, že v Něm se zrodí v novou bytost, kdy jsou již očištěni od pout hříchu a zbaveni staré lidskosti.

Odpověděl jsem na to, že je lepší být „blázen" s životem věčným bez utrpení z trestu za hřích, než být „normální" a později být odsouzen samotným Bohem a nemít šanci na Jeho láskyplnou náruč na věčnosti, ale být odvržen!

A jak jsem si tak hledal a zkoumal Bibli a studium svědků Jeho­vových, něco mi říkalo, že není všechno pravda, co mi svědci říkají a dokládají. Začal jsem intenzivně prosit Boha v modlitbách, aby mě vyslyšel, že potřebuji znát pravdu o Něm a Spasiteli, o tom, kdo jsem... A proč to všechno? Následovalo ujištění a překvapení. Odevzdal jsem tehdy docela svůj život Pánu, vyznal mu své hříchy, přijal Dar milosti a požádal o projev Boží vůle v mém životě. (Nevysvětlím, jak jsem se pro to rozhodl, povím jen, že jsem prostě musel. Byl jsem v sobě ztracený člověk!) A v krátkém sledu jsem začal dostávat odpovědi a vyslyšení svých modliteb. Doslova.

Zjistil jsem, že skutečně svědci Jehovovi učí zavádějícím způso­bem, a Bůh mi v Duchu svatém v několika případech ukázal, v čem je chyba. Například: nastoupil k nám nový pedagog - věřící z Církve bratrské a zavedl křesťanský vzdělávací kroužek, kde jsem se dozvěděl prvně o Boží Trojici. (Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý). Považte, jak jsem byl zmatený. A chtěl jsem potvrzení. A hle opět odpověď na modlitby - EMAUSKÉ KORESPONDENČNÍ KURZY. Věděl jsem tedy bezpečně, že pravda je v působení Boží Trojice v jednotě! Bůh odpovídal na mé otázky i s dotvrzením skutečnosti následným příkladem. Najednou jsem skutečnosti nacházel (zázra-kem) na každém kroku.

Jak jsem se zmínil, chtěl jsem vědět, kdo nyní vlastně jsem? No, v Korintským 5,17 je psáno: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle je tu nové." A je to jasná odpověď!

Sám jsem cítil ty znaky uvnitř mě - i v projevech navenek a k oko­lí. Odsuzování vlastního starého „já" v hříchu, nutnost dělit se s druhými o poznání, o radost, pomáhat jim (i když jsem se začal čím dál častěji setkávat s opovržením), měl jsem tím větší nutkání jít dál. EMAUSKÉ KURZY mi rozšířily obzor, protože jsem začal prosit Boha, aby mi dal poznat mé „povolání" ve své vůli, abych se mohl věnovat činnosti pro Boží království Kristovo a být jeho součástí.

A podívej, dnes čteš tyto řádky i ty, a zrovna tebe jsem mohl oslovit (jako nástroj Boha), aby tě k Sobě přivedl s láskou nezměr­nou. Zeptej se sám sebe, zda není tohle setkání, když čteš o někom, kdo je plně schopen ti pomoci ve všem? Není tohle chvíle pro mě, abych přijal ten Dar, o kterém jsem si četl? Nebo, proč bych to nezkusil, když za to nic nedám? Je spousta důvodů, proč otevřít oči každé ráno, proč začít nějakou činnost. Ale jen Jeden má skutečný význam a smysl! Jaký to je?

Vadí Ti být v kriminále, za mřížemi, beznadějná situace, že? Mně taky! Ale ne bez naděje! A představ si, jaká beznaděj by byla, kdy­bychom se ocitli bez Boha, odvržení, kdesi v ohnivém jezeře, bez pocitu štěstí, bezpečí, odpočinutí, bez Lásky? To se nedá představit a přece pomyšlení na tu skutečnost dává člověku důvod k za­myšlení. „Je něco, co pro to můžu udělat já?" Odpověď je: „Ano je!" Vyznej, pros a přijmi - ve jménu Syna Božího život věčný: „...neu­stále hledejte a naleznete, neustále klepejte a bude vám otevřeno." Vždyť Bibli bys měl číst ne jako příběh, ne v ní luštit - věštit podle náhody, ale číst - jako by mluvila k Tobě, přijímat slova a nehltat kapitoly bez toho, aniž bys uvažoval. Pros o Ducha Pravdy a dostaneš HO! „.pros o cokoli ve jménu Páně a dostaneš to." Nutno dodat, že prosit o nové auto nebo peníze na účet, není jistě ta volba správného způsobu. Bůh nejlépe ví, co je pro nás dobré a prospěšné, a podle toho nám naše prosby vyslýchá.

Nežli jsem začal psát toto svědectví, říkal jsem si, že jej popíšu co nejstručněji, že v jednoduchosti je síla. Také bych jistě napsal mno­hem, mnohem více událostí v životě v Kristu a o setkáních s Bohem. Ale prosil jsem, aby mou mysl a ruku vedl Duch svatý, a ať napíšu cokoliv, aby z tohoto psaní promlouval Ježíš Kristus i k tobě s lás­kou a něhou, trpělivostí, jako ke mně a mnohým dalším.

Já získal Domov, novou a skutečnou rodinu se spousty bratří a sestrami, se kterými máme vzájemný láskyplný vztah, a to věčný! Co může být tak úžasné než tohle?

I   ty přece můžeš být s námi jedno! Bůh miluje bezpodmínečně každého! I tebe! Proto dal svého jediného Syna, aby nás vykoupil jednou provždy k životu věčnému, jak tomu mělo být na počátku s Adamem a Evou. Jsem vděčný Pánu, že mi umožnil prostřed­nictvím druhých bratří a sester z Emauzských korespondenčních kurzů se podělit se svědectvím všem, kteří jej budou číst.

S láskou v Kristu Ježíši, našem Pánu a Spasiteli, modlím se i za tebe, který teď čteš tyto řádky, a prosím Boha, aby se i tobě dal poznat a vyslyšel tvé modlitby. Ať tě provází Světlo na cestě tem­ným světem a Duch svatý ať provází tvůj život v úrodný sad rodící úžasné ovoce. Amen