Světlo svítí ve tmě - díl 3

Začnu úplně nový život

Svědectví Romana D.

Dovolte mi, abych se i já s vámi podělil se zážitkem, který od základu změnil můj život. Rád bych vám celý příběh dovyprávěl od začátku, vlastně již od svého dětství, popravdě, abyste i vy - kteří váháte, zda uvěřit a vyznat se Kristu, měli naplno ujištění, že je to jediná šance záchrany v tomto bezútěšném světě, světě plného nási­lí, zmatku a chaosu. Předem se omlouvám za případné nedostatky v pravopisu, nebo sáhodlouhého psaní, poprosil jsem v modlitbě našeho Pána, abych dokázal volit taková slova, pro lepší pochopení vám, kteří budete číst tyto řádky...

Mé dětství popravdě řečeno nebylo příliš šťastné. Od malička jsem vyrůstal v dětském domově, kde jsme museli poslouchat tzv. soudruhy, soudružky, kteří nám neustále vštěpovali, co se smí, nesmí a za sebemenší prohřešek jsem byl bit. Mám ještě dodnes v živé paměti, jak jedna soudružka v dětském domově nás za sebe­menší prohřešek polévala studenou vodou (i v zimě), škodolibě se smála a pak mne nechávala klečet na kolenou v koutě celé od­poledne. Neustálé příkazy, ponižování, bití se podepsali na mém dospívání a vlastně i na můj život. Ale to není ještě zdaleka vše.

Ve 12 letech jsem byl za své nepřizpůsobivé chování převezen z dětského domova do výchovného ústavu v Horním Maršově (chtěl bych jen připomenout na okraj, že po celou dobu mí vlastní rodiče o mě neprojevili sebemenší zájem, nenavštěvovali, nenapsali dopis, nic). Ve výchovném prostředí, kam jsem byl převezen, mě jako nového ostříhali dohola, bylo nás v oddíle 12 chlapců. Byli jsme jedna parta, drželi jsme pohromadě, ale šikana, bití, ponižování ze strany vychovatelů, soudružek, bylo větší. Všude nástupy, tzv. bo­dování, kdy každý svěřenec nesměl překročit určitý počet bodů za týden, jinak následování bití, samota, zákaz televize na týden, do­konce bylo omezené jídlo. V tomto prostředí jsem velmi zahořkl, stal se ze mne človíček, který se stranil ostatních, nedokázal se uvolnit, ve všem jsem viděl jen to špatné, toužil jsem po vlídném slově, po­chopení, přijetí, které se mi nedostávalo.

Jeden špatný zážitek, který mne bude provázet do konce života, stále si mi občas vrací: Bylo to sklonku mých 14 let při obědě v ústavu, v němž bylo nařízení, že každý svěřenec po převzetí jídla si musí sednout, sníst svůj příděl jídla, a při jídle nemluvit. Já se pouze zeptal souseda, zda nechce tlusté maso, protože ho nejím. V tu chvíli z dálky, z druhé strany od vychovatele, přiletěl tlustý svazek klíčů a narazil na mou hlavu. Prudkou ránou nečekanou jsem spadl ze židle, začala mi téct z hlavy krev, začal jsem brečet. Vychovatel ke mně přišel, zvedl mě ze země, před ostatními mě seřval a poslal mne ven na chodbu do kouta - zakrváceného, ubrečeného, bez jídla.

Takže jak dětství, tak mé dospívání se na můj budoucí život hodně podepsaly.

Když mi bylo 18 let, byl jsem plnoletý, propuštěn z ústavu. Ten mne zajistil v obci Holešov práci s ubytováním, leč já toužil po Praze. Plný dobrodružství myslel jsem si, že mi bude patřit celý svět. A tak nezkušený a naivní jsem jel do Prahy. Opět připomínám, že své rodiče jsem neznal, po celou dobu až do mé dospělosti ne­projevili o mne zájem. Já je vlastně doposud neznám. A ač jsem po nich později pátral přes úřady, nepodařilo se mi je nalézt... Chytil jsem se v Praze party, a jako hloupý a naivní zapletl jsem se s partou do krádeží. Chytli nás, a já jsem byl poprvé odsouzen do vězení na jeden rok. Ostatní dostali poměrně vyšší tresty. Já jsem byl blízko věku mladistvých, a tak si soudce možná myslel, že se polepším.

Opak byl ale pravdou. Vězení mi připadalo a vlastně i dodnes připadá jako ústav, na které jsem byl zvyklý, a tak mě ani moc svým charakterem nepřekvapilo. Co mě ale hodně překvapilo, bylo to, jak odsouzení se k sobě nelidsky chovají. Jako nový jsem se vždy musel ukázat v tom, že si nic nenechám líbit, že stojím na straně party, a když se někdo ukázal slabší, ostatní to vycítili a měl se špatně. Byl jsem svědkem ponižování, bití, braní jídla, nucení prát prádlo ostatním atd. Mohu popravdě říci, že se toto dělo i mě. Jako ne­zkušený, naivní, důvěřující každému, kdo se mnou promluvil vlídné slovo v kriminále, jsem na to mnohokrát doplatil. Častokrát jsem brečel po nocích do polštáře a říkal si: „Proč právě já?" Život mi připadal - když jsem byl již ve výkonu trestu po sedmém od­souzení, beznadějný. Chtěl jsem se životem skoncovat, a i přesto, že jsem vždy po odpykání trestu chtěl začít nový život, najít si práci. Vždy mě měl v moci satan, a tak jsem se vždy lehko nechal na svobodě přemluvit k trestné činnosti. Pak jsem toho hořce litoval.

Tenkrát mi Bůh připadal příliš vzdálený, nevěřil jsem v Něho a jen občas o Něm slyšel. Vím, že ve věznicích jsou kaplani, a od­souzení je v případě potřeby navštěvují. Ale já je měl spíše za blázny, kteří hledají útěchu někde jinde, až, až. doteď. Na vlastní kůži jsem poznal Boží lásku, která dočista změnila můj život a pohled na život jako takový.

V   současné době jsem 20 krát trestaný recidivista, prý pro spo­lečnost nenapravitelný, nemající za svůj dosavadní život nic dob­rého. Ale to, co se mnou více jak před 20 měsíci událo, popíšu ná­sledovně.

Jako už po kolikáté jsem stál před soudem, který mne díky mi­nulosti poslal do vyšetřovací vazby na Pankrác. Po všech těch pro­cedurách mě tak dobře známých, díky tomu, že jsem už nekuřák, byl jsem na cele oddělené od kuřáků. Na tom by nebylo nic ne­obvyklého, akorát s tím rozdílem, že jsem na té cele pobýval tři měsíce naprosto sám, ač tam byly další tři postele prázdné! Jak už to v takovém prostředí bývá, po nějaké době v místnosti nebylo co dělat, nebylo s kým promluvit, co číst atd. Jediné čtení, co tam bylo, byly časopisy, brožurky Strážná věž, Probuďte se, které vydávají Svědkové Jehovovi. Více - méně z nudy než ze zájmu jsem se začetl do časopisu, který pojednával o utrpení, proč je na světě tolik zla, nemoci, chudoby a kdo jediný dokáže napravit tyto křivdy, mír a spravedlnost slibující na zemi. Velmi mne tyto řádky upoutaly, nic takového jsem nikdy předtím nečetl, nevěděl o tom pojednání, když jsem pročítal úryvky utrpení našeho Pána Ježíše. Byl jsem tím tak dojatý, že jsem při každém pročítání brečel usedavě jako malý kluk (tady bych rád podotknul, že kdyby v té místnosti byl se mnou někdo jiný, nedokázal bych projevit naplno své emoce, natož před někým plakat). Ve svém nitru jsem myslím vždy toužil po na­prostém klidu, bezpečí, lásky a vždy toto hledal u lidí, kterým jsem bláhově naivně věřil a byl zklamán. A teď tohle! V duchu jsem si řekl, že toto je přesně to, co potřebuji. Poprvé v životě jsem sepjal ruce v modlitbě a prosil v slzách Boha o odpuštění. A PAK SE TO STALO! Najednou jsem cítil prostupující mým tělem neuvěřitelné příjemné teplo, jediným slovem: „blaženost", kterou jsem zřetelně cítil. Bylo to něco nádherného, co mne prostoupilo celým mým tělem. Nikdy předtím jsem něco takového nezažil. Nevím, jak dlouho to trvalo, akorát jsem si byl vědom, že to je právě Ježíš, který za mě položil svůj život, abych i já mohl být zachráněn. Rozhodl jsem se ho celé následovat. Myslím, že mi tím dal znamení. V tom okamžiku sám v té vyšetřovací vazbě na samotce, jsem ho přijal.

Od té doby uplynulo více jak 20 měsíců a od té doby nepřestávám v modlitbách děkovat Pánu Ježíši, že se mne dal poznat. Vyznal jsem se mu a uvěřil, že i za mě položil svůj bezhříšný život, abych já dvacetkrát trestaný recidivista, nemající na tomto světě rodinu, rodiče, přátele, mohl být s Ním v ráji. Teď už vím, že i kdyby mě celý svět opustil, že můj a náš Pán Ježíš vždy bude se mnou, ne­nechá mě padnout.

Když tyto řádky píši z vězení, každý den zde zažívám „zno­vuzrození". Cítím se po psychické stránce velmi dobře, věnuji se studiu Božího slova a pomocí biblických kurzů si prohlubuji lásku k Ježíši.

Na závěr bych rád podotknul, že až si odpykám tento trest, začnu úplně nový život po boku Ježíše. Budu chodit pravidelně do spo­lečenství křesťanů, abych byl v obecenství s Bohem; najdu si nové přátele, práci a celý život zasvětím Bohu (Filipským 4,9; Židům 13,5­6; Žalm 28,7).

Nic jiného si nepřeji. A totéž z celého srdce přeji i vám.

Rád bych napsal lidem, kteří váhají s rozhodnutím přijmout do svého života Pána Ježíše, aby neváhali. Je to to nejlepší, co můžete v životě udělat. Věřte mi. Na vlastní kůži jsem poznal, že to sku-tečně funguje, navíc vás Ježíš přijme s otevřenou náručí, tak jako mne a vždy při vás bude stát a nikdy vás nezklame. Neboť co může být cennějšího, než-li někdo za druhé - i za tebe také - položil svůj vlastní život. Jemu buď věčná sláva. Amen.