Procitám

Nebeský Tatínku,

 já vůbec nevěděla, že tě potřebuju.

V labilním, rozbitém, zákeřném světě jsem se smiřovala s tím, že je všechno dočasné... Že to tu přetrpíme a bude klid... Že spousta lidí si poradí, tak se to taky naučím!

Dívala jsem se očima lepších, chytřejších, bylo to docela jednoduché, pohodlné.

Jen jsem se nedovedla o někoho opřít. Jak se potom mohl opřít kdo o mě?

Bylo to jako jít pozpátku a ubírat ze tvých darů:( Je mi to líto!

Učíš mě odpouštět, odevzdávat a neohlížet se ublíženě zpět, žehnat i těm, s nimiž si nerozumím - je to dost těžké a potřebuju mnoho pokusů - děkuji, že jsi tak trpělivý!

Učíš mě nelpět na svých plánech, ale dát se vést, dobrovolně odkládat vlastní zájmy, aniž bych se jich musela navždy vzdát! Často nevím, jaká je tvá vůle a kde si jen něco namlouvám - škobrtám, klopítám, pletu se a přitom tě potkávám na sto způsobů! Už se nechci dívat z dálky!

Léčíš mé vztahy, minulé i současné, dáváš jim svůj, pro mě nový  rozměr. Kéž zapomínám na sebe a ztrácím se víc a víc v tobě!

Přestala jsem jen čekat a začala tě hledat!

Moje srdce bylo jako papírová lodička, věčně namočené, zmačkané, zmateně brázdící hladinu. Vystavěl jsi z něj člun pro dva a dlouho jsi jej spravoval!

Vložila jsem ti jej do dlaní, Bože a vyznala, že ti patří. Pozvolna cítím, jak se mění a roste. Plníš ho láskou, novými jmény a příběhy. Plníš ho vším, co bych dříve snadno minula.

Křičí k tobě a náhle přetéká, pluje jako o závod! Já hledám, hledám a mám hlad!

Vybuduj z něj vzducholoď a udávej směr! Naše modlitby ji ponesou k tobě, blíž a blíž!

Chraň naše srdce, Tatínku! O to tě obzvlášť prosím!

Ve jménu tvého drahého syna Ježíše Krista amen!