Svědectví Jiřího H.
„Zdarma jste dostali, zdarma dávejte..."
„Budu zvěstovat Tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění Tě budu chválit... " „Také já svou důvěru složím v Boha!"
(Židům 2,12-13)
Přijměte,
prosím, slova řádků následujících, pozdravy srdečné v Ježíši Kristu, našem
Pánu v nebesích. Ať je pro vás mé svědectví Duchem svatým vlito a usazeno ve
vašem nitru, ve vašich srdcích.
Pohleďte, hle svědčím právě vám, a čtěte
bedlivě zprávu, jež pro vás mám.
Jak setkal jsem se s Bohem svým,
Pánem naším, mým i tvým.
Není
to dlouho, asi tak rok, kdy jsem přijal Ježíše Krista za svého Pána a
Spasitele, vyznal mu své hříchy a odevzdal svůj život do Jeho rukou a Boží
vůle. Toto vše něco předcházelo, a rozhodně nebylo toho málo. Ve zkratce a
jednoduchosti se vám budu snažit povědět, co bylo „to" předcházející.
Asi
tak ve věku puberty, jak to bývá, jsem si utvořil svůj obraz o okolí a názory
na svět kolem sebe, na lidi. Vytvořil jsem si vlastní teoretické závěry k
některým životním otázkám. Byl jsem si s sebou tolik jistý, že jsem dokázal i
skvěle argumentovat pro podporu svých tvrzení - navíc obdařený slovní zásobou,
výmluvností a dostatkem jakési dravosti.
A
v té době se mi Bůh dal poznat hned několikrát. Přes veškerou sobeckost,
aroganci a mé „já" jsem navštěvoval jistého věřícího v jeho domácnosti, k
sobotním četbám Bible. Bylo to moc fajn, vždy u toho byla zábava, a dokonce
jsem se učil hrát na hudební nástroje atd. Zkrátka „tam" mi bylo dobře.
Opakem bylo mé setkávání se
s kamarády, kteří často podporovali a „živili" mé názory - a tehdy jsem byl ještě spokojenější. Vždyť i starší nežli já mi dávali za pravdu. Navíc se mi i celkem dařilo. Když tě někdo chválí a uznává, jistě se cítíš lépe, než když ti někdo říká, co je správné a co ne, co smíš a co nesmíš, co děláš špatně atd... Uvnitř sebe jsem se stal rozpolceným. Bůh ve mně zanechal povědomí - tedy jsem o Něm věděl, ale mé skutečné „já", má osobní podstata lidská, mě ovládala a já se nechal vést. (Vždyť mi vše šlo skvěle, ne?)
s kamarády, kteří často podporovali a „živili" mé názory - a tehdy jsem byl ještě spokojenější. Vždyť i starší nežli já mi dávali za pravdu. Navíc se mi i celkem dařilo. Když tě někdo chválí a uznává, jistě se cítíš lépe, než když ti někdo říká, co je správné a co ne, co smíš a co nesmíš, co děláš špatně atd... Uvnitř sebe jsem se stal rozpolceným. Bůh ve mně zanechal povědomí - tedy jsem o Něm věděl, ale mé skutečné „já", má osobní podstata lidská, mě ovládala a já se nechal vést. (Vždyť mi vše šlo skvěle, ne?)
Když
se člověk ocitne v tísni - jakékoliv, až už je věřící nebo není, pak volá k
Bohu, aby jej vysvobodil, zachránil, utišil jeho bolest a trápení. Proč to?
Odpověď je přitom tak jednoduchá: záměrně jsem přeskočil část svého života
(dětství) a druhou část (dospívání) a záměrně jsem zmínil jedno setkání
(prvotní) s Bohem. Dětství je totiž období, kdy jsme bezstarostní, rozhodují za
nás druzí a hříchy ač je činíme, činíme je bez toho, že bychom si jich byli
vědomí. Při dospívání se již jasněji odkrývá naše povaha, a na scéně osobního
života se projevují vlastnosti, které převládají, ale i ty skryté, které čas od
času vyjdou napovrch nečekaně.
Proto
jsem uvedl setkání s Bohem (to první), kdy jsem procházel právě rozhraním
života v růstu osobnosti - „MNE" a projevu „mě" nečekaného.
Někdo,
kdo mne znal - rodina, spolužáci a mí přátelé o mě nikdy netušili, kým
doopravdy jsem. Navenek jsem se projevoval laskavý, energický, slušný. Ovšem
jak se říká - „příležitost dělá zloděje", pak v tomto případě jsem
zareagoval naprosto nečekaně, až jsem zaskočil sám sebe. Věděl jsem, že se
chovám a jednám v rozporu s tím, co je správné, a přece jsem se sebou prohrál.
Proč
u mě vyhrálo mé „já", ale ne naopak mé skryté „já"? Protože jsem
neslyšel Boha a Jeho volání - včasné varování. Propadl jsem ve zkoušce pokušení
a nedokázal jsem sebe porazit. Byl jsem totiž sám! Jeho, Pána, jsem odmítl, a
On, ačkoli každého z nás miluje, nechal volný průchod událostem. A takto se to
opakovalo několikrát.
Vidy,
dnes píšu Tobě svědectví, které dokazuje, že člověk, který opakovaně odmítne
milost a náruč láskyplnou, pozornou a opravdovou, která vede k záchraně a ku
pomoci, tak i takový má naději, šanci, aby volání Pána do Jeho náruče vyslyšel.
Každý jeden z nás jsme odlišní a přece máme jedno společné: jsme v zajetí
hříchu a potřebujeme pomoc, protože sami to nezvládneme! A pokud si myslíš, že
Ti pomůže jiný člověk, že tě oprostí z tohoto zajetí a daruješ tomu jedinci
nebo skupině svou důvěru, pak se může stát, že jsi se stal jejich otrokem.
Je
jen jeden, který může, má tu moc, a chce tobě a každému jednomu pomoci a
zachránit nás, a tím je Ježíš Kristus, Spasitel, Syn Boží. Ten, kdo stvořil a
Ten, který je milosti plný, vždy byl, je a bude! Záleží teď na Tobě, jestli
vezmeš zdarma milost, přijmeš Dar, který nelze žádnou hodnotou zaplatit ani
jinak vyvážit, protože cena Jeho Daru byla zaplacena v Dokonalosti, životem,
krví a tělem, v utrpení z tíhy hříchů celého světa. Tuto cenu mohl zaplatit
jenom Ten, kdo sám je Dokonalý a plný lásky, aby byl schopen oběti sebe sama, a
tím dárcem je Ježíš Kristus.
Nutností
však je v srdci přijmout fakt, že záchranu potřebujeme, ale ještě předtím, že
sami nejsme schopni odpoutat se od sebe - svého hříšného těla, jehož touhy
člověk trpně plní, protože je mu otrokem.
Pán
Ježíš nás tohoto otroctví úplně zbavuje, a láskou, citem, trpělivostí nás vede
k sobě Domů! „On je ten dobrý pastýř" (Žalm 23). Jestli někdo o sobě
tvrdí, že je spravedlivý, dobrý, že neporušuje zákon, a že nikdy nikomu
neublížil, nic neprovedl a soudí druhé, pak se dopouští sebeklamu, protože už
jen že se narodil, je v hříchu, a je-li bez Pána Ježíše (bez víry), pak ani
nemá potuchy, že právě on potřebuje pomoc tím víc!
Jinými
slovy: Bůh Otec nás k sobě chce přivést, aby nás zachránil od záhuby. Skrze
Syna svého, Krista Ježíše, nás oslovuje, neustále volá (zjevuje se nám),
abychom Jej viděli, našli a volali k Němu zpět, aby nás naplnil Duchem svatým a
dal se nám plně poznat a znovu narodit. (Totéž umřít v hříchu, jako Ježíš na
golgotském kříži - a opět ožít v Duchu svatém, jako byl Ježíš vzkříšen z
mrtvých.)
Tedy
vírou budeš spasen, nikoli skutky, ani činy, ani svým způ- sobem života. Nýbrž
Jeho milostí, skrze Jeho oběť, z Jeho vůle!
Nyní
jsem ve vězení, sedím na kavalci a píšu Ti tyto řádky. Co se pro mě změnilo?
Právě vězení bylo místem „druhého setkání", na které jsem již odpověděl.
„Kdo mě volá?"
Na
začátku Nového roku 2012 jsem vedl jeden delší rozhovor se spoluodsouzeným,
který ke mně s horlivostí mluvil o Ježíši, o Bohu Otci, o Evangeliu a podobně.
Já jsem opět argumentoval svými i známými teoriemi (které vlastně nic
nevyvrací ani nepotvrzují), nýbrž jen vyvolávají mnohé další otázky!
Například,
že Bibli napsali jen lidé, kteří vlastně taky nebyli dokonalí, že ve jménu
Ježíše Krista ve světě probíhalo (ve velkém) pronásledování a vraždění
nevinných lidí, a vedly se nesmyslné války, a že Bůh by jistě musel proti tomu
všemu bezpráví a tyranii zasáhnout... Dokonce jsem onoho horlivce (dnes bratra
v Kristu) svými argumenty umlčel. Proč?
Jenže
něco se najednou uvnitř mě zlomilo. Něco (někdo) ve mně začalo hlodat, a to do
té míry, že jsem požádal spoluvězně, aby mne s sebou vzal na sobotní setkání a
studium Bible - ve zdejší věznici, kam pravidelně dojíždí svědci Jehovovi.
No
a od prvního toho setkání s nimi jsem pocítil nutnost pravidelného, hlubšího
studia Božího Slova, a překvapený náhlou změnou v pocitech jsem se probouzel do
nových dnů se stále větší touhou znát
o Bohu a Spasiteli co nejvíce.
Od
toho momentu setkání (Bůh zde použil své prostředky, aby mne opět oslovil),
jsem uvěřil! Nutno podotknout, že uvěřit a přijmout a vyznat není totéž. Byl
to jen první krok na startu nového života. Víš, jak jsem to poznal? Lidé zde o
mně začali tvrdit, že jsem se změnil, že jsem se snad zbláznil, že jsem další,
kdo se nechal zlanařit atd. V Bibli - v Evangeliích - je psáno, že ti, kteří
uvěří v Ježíše Krista, budou považováni za blázny, když věří, že mohou zemřít a
znovuzrodit se jen tím, že se odevzdají Pánu, skrze víru v Něj, v Jeho oběť, že
v Něm se zrodí v novou bytost, kdy jsou již očištěni od pout hříchu a zbaveni
staré lidskosti.
Odpověděl
jsem na to, že je lepší být „blázen" s životem věčným bez utrpení z trestu
za hřích, než být „normální" a později být odsouzen samotným Bohem a nemít
šanci na Jeho láskyplnou náruč na věčnosti, ale být odvržen!
A
jak jsem si tak hledal a zkoumal Bibli a studium svědků Jehovových, něco mi
říkalo, že není všechno pravda, co mi svědci říkají a dokládají. Začal jsem
intenzivně prosit Boha v modlitbách, aby mě vyslyšel, že potřebuji znát pravdu
o Něm a Spasiteli, o tom, kdo jsem... A proč to všechno? Následovalo ujištění a
překvapení. Odevzdal jsem tehdy docela svůj život Pánu, vyznal mu své hříchy,
přijal Dar milosti a požádal o projev Boží vůle v mém životě. (Nevysvětlím, jak
jsem se pro to rozhodl, povím jen, že jsem prostě musel. Byl jsem v sobě
ztracený člověk!) A v krátkém sledu jsem začal dostávat odpovědi a vyslyšení
svých modliteb. Doslova.
Zjistil jsem, že skutečně svědci Jehovovi učí
zavádějícím způsobem, a Bůh mi v Duchu svatém v několika případech ukázal, v
čem je chyba. Například: nastoupil k nám nový pedagog - věřící z Církve bratrské
a zavedl křesťanský vzdělávací kroužek, kde jsem se dozvěděl prvně o Boží
Trojici. (Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý). Považte, jak jsem byl zmatený. A
chtěl jsem potvrzení. A hle opět odpověď na modlitby - EMAUSKÉ KORESPONDENČNÍ
KURZY. Věděl jsem tedy bezpečně, že pravda je v působení Boží Trojice v
jednotě! Bůh odpovídal na mé otázky i s dotvrzením skutečnosti následným
příkladem. Najednou jsem skutečnosti nacházel (zázra-kem) na každém kroku.
Jak
jsem se zmínil, chtěl jsem vědět, kdo nyní vlastně jsem? No, v Korintským 5,17
je psáno: „Kdo
je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle je tu nové."
A je to jasná odpověď!
Sám
jsem cítil ty znaky uvnitř mě - i v projevech navenek a k okolí. Odsuzování
vlastního starého „já" v hříchu, nutnost dělit se s druhými o poznání, o
radost, pomáhat jim (i když jsem se začal čím dál častěji setkávat s
opovržením), měl jsem tím větší nutkání jít dál. EMAUSKÉ KURZY mi rozšířily
obzor, protože jsem začal prosit Boha, aby mi dal poznat mé „povolání" ve
své vůli, abych se mohl věnovat činnosti pro Boží království Kristovo a být
jeho součástí.
A
podívej, dnes čteš tyto řádky i ty, a zrovna tebe jsem mohl oslovit (jako
nástroj Boha), aby tě k Sobě přivedl s láskou nezměrnou. Zeptej se sám sebe,
zda není tohle setkání, když čteš o někom, kdo je plně schopen ti pomoci ve
všem? Není tohle chvíle pro mě, abych přijal ten Dar, o kterém jsem si četl?
Nebo, proč bych to nezkusil, když za to nic nedám? Je spousta důvodů, proč
otevřít oči každé ráno, proč začít nějakou činnost. Ale jen Jeden má skutečný
význam a smysl! Jaký to je?
Vadí Ti být v kriminále, za mřížemi, beznadějná
situace, že? Mně taky! Ale ne bez naděje! A představ si, jaká beznaděj by byla,
kdybychom se ocitli bez Boha, odvržení, kdesi v ohnivém jezeře, bez pocitu
štěstí, bezpečí, odpočinutí, bez Lásky? To se nedá představit a přece pomyšlení
na tu skutečnost dává člověku důvod k zamyšlení. „Je něco, co pro to můžu
udělat já?" Odpověď je: „Ano je!" Vyznej, pros a přijmi - ve jménu
Syna Božího život věčný: „...neustále hledejte a naleznete, neustále klepejte a bude vám
otevřeno." Vždyť Bibli bys měl číst ne jako příběh, ne v ní
luštit - věštit podle náhody, ale číst - jako by mluvila k Tobě, přijímat slova
a nehltat kapitoly bez toho, aniž bys uvažoval. Pros o Ducha Pravdy a dostaneš
HO! „.pros o cokoli ve jménu Páně a dostaneš to." Nutno dodat, že prosit o
nové auto nebo peníze na účet, není jistě ta volba správného způsobu. Bůh
nejlépe ví, co je pro nás dobré a prospěšné, a podle toho nám naše prosby vyslýchá.
Nežli
jsem začal psát toto svědectví, říkal jsem si, že jej popíšu co nejstručněji,
že v jednoduchosti je síla. Také bych jistě napsal mnohem, mnohem více
událostí v životě v Kristu a o setkáních s Bohem. Ale prosil jsem, aby mou mysl
a ruku vedl Duch svatý, a ať napíšu cokoliv, aby z tohoto psaní promlouval
Ježíš Kristus i k tobě s láskou a něhou, trpělivostí, jako ke mně a mnohým
dalším.
Já
získal Domov, novou a skutečnou rodinu se spousty bratří a sestrami, se kterými
máme vzájemný láskyplný vztah, a to věčný! Co může být tak úžasné než tohle?
I
ty přece můžeš být s námi jedno! Bůh miluje
bezpodmínečně každého! I tebe! Proto dal svého jediného Syna, aby nás vykoupil
jednou provždy k životu věčnému, jak tomu mělo být na počátku s Adamem a Evou.
Jsem vděčný Pánu, že mi umožnil prostřednictvím druhých bratří a sester z
Emauzských korespondenčních kurzů se podělit se svědectvím všem, kteří jej
budou číst.
S
láskou v Kristu Ježíši, našem Pánu a Spasiteli, modlím se i za tebe, který teď
čteš tyto řádky, a prosím Boha, aby se i tobě dal poznat a vyslyšel tvé
modlitby. Ať tě provází Světlo na cestě temným světem a Duch svatý ať provází
tvůj život v úrodný sad rodící úžasné ovoce. Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat
Předem děkuji za všechny komentáře. Prosím, vyvarujte se vulgarizmů, nebo komentářů urážejících něčí přesvědčení. Děkuji!