Světlo svítí ve tmě - díl 5

Našel jsem správnou cestu života

Svědectví Davida V.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě: já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spra­vedlnosti." (Izajáš 41,10)

„Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet. Nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

(1. Korintským 10,13)

Narodil jsem se 20. 5. 1985 ve městě Polička, okres Svitavy, a bylo mě dáno „mojí matkou Marií" jméno David. Příjmení jsem dostal od svého otce Františka a to Harašta. Když mě byli asi 2 roky, tak se rodiče rozvedli a matka si vzala jiného muže. Jmenoval se Jiří Van­čura, a abych nenosil jiné příjmení, tak mi bylo změněno právě na Vančura. Nevím kdy, ale má babička, když jsme k ní jezdili a často jsem u ní přebýval, mi řekla, že jsem byl po narození pokřtěn a za mého kmotra jsem měl bratra mé matky „Josefa". Také jsme hodně chodili s babičkou, dědou, sestřenkami a dalšími členy rodiny pra­videlně do kostela na vesnici „Borová u Poličky", kde babička žila. Byl jsem v té době ještě moc malý a neuvědomoval jsem si váhu toho, co pro mě babička chce. Spíš jsem to bral jako že „musím". Tak to je asi moje první zkušenost s Bohem, vírou a křesťanstvím.

Když mě bylo 6 let, tak se rodičům narodil syn „Jan" a i on byl pokřtěn. Pamatuji si to, protože jsme měli doma takovou velkou svíci, která se dává při křtu. Žili jsme jako celkem spořádaná a sluš­ná rodina, tedy na „oko", ale přitom to zase tak moc pravda nebyla. Vše, co teď píšu, jsem si začal uvědomovat až když jsem začal do­spívat, mezi 15-16 lety, také si toho moc nepamatuji; spíš to zlé než dobré, i když občas nalézám i hezké vzpomínky.

Můj otec „nevlastní" (vlastní jen platil výživné a nezajímal se o mě, tedy tak mi to bylo aspoň řečeno), pracoval jako elektrikář a matka jako prodavačka. Často otčím chodil domů opilý a bil jak matku, tak i mě. Začal jsem ho mít rád čím dál méně. Asi od doby, kdy jsem byl ve 4. třídě, začal jsem dělat naschvály a zlobil jsem. Učil jsem se celkem dobře, ale mé chování bylo špatné. Chodil jsem pozdě domů, občas jsem vzal v obchodě sušenky a asi se mě moc domů nechtělo vracet. Chtěl jsem dělat věci, které jsou zakázané a zkoušet nové věci. Toto mé chování způsobilo, že jsem musel do výchovného ústavu, kde jsem byl půl roku. Vrátil jsem se pak domů, protože řekli, že nejsem grázl.

Pamatuji si, že když jsem vyvedl nějakou klukovinu, byl jsem trestán jako třeba tím, že mě doma zamykali, abych nemohl ven, nebo jsem spal na holé posteli bez matrací a peřiny. Nebo jsem musel psát 1000krát, že už budu hodný a pak hodinu klečet na vařečkách třeba týden. Když jsem chtěl jít na záchod nebo se najíst, musel jsem zaklepat na dveře u pokojíčku a když někdo přišel, musel jsem poprosit: „Maminko, tatínku, můžu jít na záchod? Můžu dostat najíst?" Nebo když jsem měl nějakou novou věc a otci se něco nelíbilo, vzal mi jí a rozšlapal, nebo mě i zmlátil. Jednou jsem dostal k Vánocům hokejku a pár dní na to mě s ní zmlátil a rozbil mi hlavu. Musel jsem na chirurgii, kde mi hlavu sešili, a já musel říct, že jsem spadl ze schodů. Do dneška mám na to vzpomínku v podobě jizvy na hlavě o velikosti cca 10 cm. Otec také dost často mámu bil, a jednou ho matka píchla nožem do břicha. „I on má památku v podobě jizvy." Už v té době jsem se pořád modlil, jak mě to na-učila babička, a to modlitbu „Otče náš". Dodnes je to moje první modlitba, s kterou vždy začínám, když se modlím.

Když mi bylo asi 13 let, začala máma podnikat a otevřela si ob­chod s květinami, sklem a porcelánem. Bylo kolem toho hodně práce, takže máma to nezvládala - jak v rodině, tak i v práci. Když jsem chodil už na střední školu automobilní, obchod začal kracho­vat. Jednak že začal otec podvádět a taky, že začal pít alkohol. V té době už jsme moc nebývali doma, ale spávali jsme v obchodě. Tam jsem potkal i mou přítelkyni, s kterou jsem později žil a mám s ní dceru Kateřinu. Do školy jsem musel dojíždět 40 km a často jsem do školy nešel, protože jsem chtěl být s přítelkyní. Mé matce to bylo taky celkem jedno. Zajímalo jí jenom víno a rum! Vše se dozvěděla moje rodina z matčiny strany a moc mně pomohli. Zažádali, abych byl soudem svěřen ke strýcovi a tetě. Chtěli, abych dochodil školu a nežil v podmínkách, v kterých by to nešlo. Proběhl soud a byl jsem svěřen do péče strýce a tety. Jsem jim za to moc vděčen, i když jsem jim později ublížil, a to celé své rodině.

V   té době jsem začal hodně navštěvovat babičku, protože bydlela o vesnici dál a chodil jsem s ní do kostela a modlil jsem se s ní. A tak jsem začal nacházet cestu k Bohu skrze Ježíše Krista. Když jsem se vyučil klempířem, chtěl jsem se osamostatnit a odešel jsem se svojí přítelkyní, kde jsme spolu žili u její matky. 2. 9. 2004 se nám narodila dcera Kateřina. Byli jsme celkem spokojená rodina. Asi za osm měsíců mě přítelkyně opustila, protože se prý zamilovala do jiného muže, a já skončil na ubytovně. Právě v této době jsem sešel z cesty Boží a nechal jsem se ovládat Satanem a zlem. Byl jsem moc zkla­maný z rozchodu s přítelkyní a začal jsem brát drogy, ke kterým mě přivedl jeden kluk, který se vrátil z vězení a ubytoval se u mě na ubytovně. Tím, že jsem bral drogy, páchal jsem trestnou činnost a kradl jsem, abych měl na drogy a obživu.

Poprvé jsem byl vzat do vazby za vyloupení domu. Tam jsem opět našel cestu k Ježíši Kristu a opět jsem se modlil a prosil za odpuštění mých hříchů. Za čtyři měsíce jsem měl soud a dostal jsem podmínku, a to díky tomu, že se za mě moje rodina zaručila. Pustili mě z vazby a já znova šel bydlet ke strýcovi a tetě. Našel jsem si práci, a žil celkem dobře a slušně. Ale to nemělo dlouhé trvání, protože jsem se nechal znovu zlákat Satanem, a opět jsem začal brát drogy. Tím jsem mojí rodinu hrozně moc zklamal. Zavrhla mě, a já odjel z Poličky do Prahy. Byl jsem závislý na pervitinu, a abych měl peníze, tak jsem kradl. Ale nebylo to tak jednoduché žít na ulici a přespávat v opuštěných chatách, v obchodech, vlacích, prostě tam, kde se dalo. Nic mne nezajímalo - jenom pervitin. Nevím, jak to mám popsat, ale mnohokrát, když jsem si dal dávku, moje nohy mě vždy nesli na hřbitov, kde jsem trávil třeba i dva dny, než jsem potřeboval další dávku pervitinu.

Teď vám napíšu, co jsem zažil a nevím, jak si to mám vyložit?

Když jsem žil v Praze a byl na ulici, kupoval jsem pervitin pouze

od jednoho dealera. Drogu jsem si aplikoval do žíly. Jednou jsem si šel dát do staré budovy. Připravil jsem si to, sedl si do dřepu a dal si dávku. Po aplikaci jsem vstal a viděl jsem, že se pod mýma nohama objevil černý kruh. Hned poté mě nohy zavedly na Olšanské hřbi­tovy. Nohy mě tak pálily, že jsem musel odhodit své boty a šel jsem bosý. Došel jsem na hřbitov, sedl na lavičku a najednou mě začalo něco držet a já se nemohl hýbat. Začal jsem brečet a modlil jsem se. Usnul jsem. Když jsem se probudil, byla mi zima, byla noc a tma. Jenom hořela spousta svíček a já měl pocit, který se nedá popsat. Vstal jsem a chtěl odejít, ale brána hřbitova byla zamčená. Chodil jsem po hřbitově bez bot. Měl jsem pocit, že za zády pořád něco mám, ale bál jsem se otočit. Měl jsem strach, ale taky pocit bezpečí. Pořád mě něco nutilo, abych se modlil, vyznával své hříchy a prosil o odpuštění. Když jsem chodil kolem hrobů, kolikrát jsem se u některého z nich zastavil, pomodlil jsem se, a třeba zapálil svíčku a upravil hrob. Nevím proč, ale vždy jsem se zastavil u hrobu, který byl nejspíš opuštěný a nikdo ho neudržoval. Když už jsem byl moc unavený, usnul jsem opět na lavičce a probudil se, když bylo ráno. Všechno se mně zdálo jako sen. Měl jsem potřebu dát si dávku, ale nic jsem neměl a proto jsem šel sehnat peníze, abych si tu dávku mohl koupit. Když jsem sehnal peníze, koupil jsem si drogu a znovu jsem si jí šel dát do té staré budovy. Opět po aplikaci se pode mnou objevil černý kruh. Měl jsem pocit, že ke mně pořád někdo mluví. Začal jsem se modlit a začal jsem si myslet, že jsem Ježíš. Nebo spíš, že se mnou sdílí moje tělo a pořád jsem si s ním povídal. Začal jsem slyšet, co si lidé myslí a mluvil jsem s nimi přes myšlenky. Chodil jsem na hřbitovy, modlil jsem se a spravoval hroby. Toto se mě vždycky stalo, když jsem si dal dávku, ale později i když jsem byl střízlivý. Zdálo se mi to normální.

Jednou jsem se nejspíš předávkoval. Bylo pozdě večer a já seděl na chodníku a pomalu jsem padal na záda, až jsem na chodníku ležel. Koukal jsem na oblohu a viděl jsem jednu hvězdu, která jako by se ke mně blížila a chtěla si mě vzít. A já začal brečet, že ještě ne, že nechci ještě umřít, že už budu hodný a budu konat jen dobro. Najednou se ta hvězda začala opět vzdalovat, až zmizela úplně. A já vstal a šel. Chodil jsem dlouho, dokud jsem nepřišel na louku, kde byli třešňové sady. Lehl jsem si do trávy a koukal na jednu třešeň. Tam jsem viděl sedět na větvi malou postavičku. Podle mě to byl Ježíšek. To co jsem prožíval, se nedá popsat slovy. Začalo pršet a já byl celý mokrý, ale zdálo se mi, že jsem očištěný, jako nový! Asi za dvě hodiny mě zadržela policie a měla zatykač, abych podal vy­světlení k trestné činnosti, kterou jsem páchal během té doby, co jsem byl v Praze na ulici.

Bylo to pro mě vysvobození, protože jsem neměl nic a chtěl jsem začít napravovat věci, které jsem pokazil. Proběhl soud a dostal jsem dohromady 31 měsíců a protitoxikomanní léčbu ve vězení. Trest jsem nastoupil ihned. Ve vězení jsem si začínal dávat věci do po­řádku. Chtěl jsem odpuštění od své rodiny, ale neodpustila mi. Ve věznici jsem chodil na bohoslužby a modlil jsem se.

Po propuštění jsem se neměl kam vrátit. Tak jsem zavolal zná­mému, kterého jsem poznal ve vězení. Byl z Ústí nad Labem. Moc mi pomohl, sehnal mi bydlení a pomohl mi obejít veškeré úřady. Pracoval jsem pro úřad a dělal veřejnou službu „úklid města". Měl jsem bydlení i práci. Jednou mě zavolal moje bývalá přítelkyně, že chce po mě dluh na výživné, nebo že mě udá. Dělalo to něco kolem 25 tisíc korun. Neměl jsem si od koho půjčit, tak jsem šel a znova kradl, abych jí mohl dluh zaplatit. Měl jsem strach, abych nešel znovu do vězení. Říkal jsem si, že stejně půjdu, když to nezaplatím a tak jsem to risknul. Jenže mě chytili a za to si nyní odpykávám trest 30 měsíců. Znovu jsem si uvědomil, že to není správná cesta. Proto jsem požádal o pomoc EMAUS. Díky němu jsem už jistě našel cestu k Ježíši Kristu a učím se Písmo svaté. Denně se modlím, čtu Bibli a učím se.