Světlo svítí ve tmě - díl 6

Proměna vězně

Svědectví Miroslava P.

Chtěl bych vám vyprá­vět svědectví o mém obrá­cení, o tom, co Bůh učinil v mém srdci, v mém životě a v mém myšlení. Jak mne, člověka, který byl zločin­cem, zlodějem, podvodní­kem a který má šest dětí, ale ani jedno nevychoval a neplatil výživné. To až když jsem pracoval ve vě­zení, kde jsem už potřetí. A přece mě Bůh proměnil v člověka, který mu nyní z celého srdce, celým životem a z celé síly slouží, a který chce jít za svým Bohem a Ježíšem Kristem.

Mé dětství nezačalo moc šťastně. Můj otec zemřel dost mladý (příčinu ani pořádně neznám) a já jsem se za tři týdny narodil. Máma mne dala do kojeneckého ústavu v Ostravě, kde jsem se taky narodil. Za půl roku mne babička vyzvedla a vychovala do sedmi let. Pak mne vzala na výchovu máma, a tohle dětství se odehrává na Slovensku. Když mne vzala máma do Košic, měl jsem už o čtyři roky mladší sestru, nového tátu a nový domov. Mé dětství taky nebylo nic moc, s novým tátou jsem si moc nerozuměl, někdy mě zmlátil a nadával a máma na to klidně dohlížela a taky se někdy přidala. Má sebedůvěra hodně klesala. Já byl špatný a sestra vy­růstala jako princezna. Byl jsem opuštěné dítě, bez babičky, kterou tolik miluji.

Když jsem byl už starší, asi tak ve dvanácti letech, začal jsem mámě krást peníze a prodávat její oblečení a vše, co se dalo zpeněžit. Nového tátu jsem už dávno neměl, takže jsme zůstali se sestrou a mámou sami. Když jsem se učil za zedníka, tak do školy jsem moc nechodil; raději jsme s partou chodili krást a kupovali alkohol. S alkoholem jsem se seznámil ve 14 letech a dá se říct, že s ním bojuji
doteď. Ale asi většina lidí to zná, co je závislost a co pro to člověk udělá. Vykrádal jsem obchody, restaurace, kiosek, auta, všechno, co se dalo zpeněžit a prodat, jen abych měl na alkohol a automaty. Žil jsem šílený život. Vyšetřování, soudy, vězení. Po vězení jsem se vrátil k tomu, co umím, odvážel jsem kradené auta do zahraničí. Na světě jsem měl už tady v Čechách dvojčátka, holčičku kluka a na Slovensku čtyři větší děti, které jsem nikdy neviděl a nikdy na ně neplatil. Znova mne zavřeli a poslali do Kynšperka nad Ohří, kam chodí dvakrát do týdne pan kaplan. Cítil jsem, že se svým životem budu muset něco dělat, tak jsem se přihlásil ke kaplanovi.

O Bohu jsem slyšel už od babičky a jsem i pokřtěn, ale to bylo tak všecko. Po celý svůj život jsem nikdy nepřemýšlel o Bohu a Ježíši Kristu. Ale přece se něco dělo, když pomalýma krůčkama. Pan kaplan mi na začátek půjčil Bibli. Když jsem ji četl, tak se mi většina vězňů smála. Po nějakém čase, když jsem měl už asi půlku Bible přečtenou, jsem se začal modlit k Bohu, ale musel jsem se modlit tajně a v noci, když všichni spali. Nechtěl jsem poslouchat jejich posměch. Neměl jsem v sobě ještě takovou víru a bylo mi trapně. Ale každou noc jsem se modlil asi takto:

„Můj Bože, vstup prosím do mého života a do mého srdce a změň můj život k lepšímu a dej mi sílu vydržet tohle vězení. Ježíši Kriste, ty víš, že jsem hříšník a lituji svých hříchů, ale nenech mne padnout a pomoz mi. Amen."

Ještě jsem se modlil modlitbu Otče náš a Zdrávas, to mne naučila moje babička. Pán Bůh začal proměňovat mé srdce a v mém vězení se začaly dít věci. Hlavně jsem už normálně četl Bibli (ne po zá­chodech jako dřív) a má víra začala růst. Za půl roku jsem se ne­styděl říct, že jsem křesťan a že věřím v Boha a Ježíše Krista. Po pěti měsících svého trestu jsem šel s kaplanem na vycházku do kostela.

V  kostele bylo krásně a po celou dobu jsem děkoval Bohu a Ježíši, co pro mne udělali. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tak brzo jsem se dostal na tříhodinovou vycházku. Ani nebudu psát, co na to říkali vězni - samá závist. Už jsem věděl, že Bůh je se mnou, protože každý den jsem v sobě cítil štěstí, radost a pokoj na duši. Po třech měsících od vycházky jsem dostal práci, a to práci v lese. Já co bydlím na Šumavě a miluji přírodu, jsem šel pracovat do lesa, každý den jsem si říkal: „Ach Bože, takové štěstí, jak Tě miluji". Moc jsem si vážil toho, co mi Bůh dává. Každý den byl skvělý a dny utíkaly a myslel jsem si, že Bůh pro mne už víc nemůže udělat. Ale hrozně jsem se mýlil.

V   Kynšperku nad Ohří pan ředitel udělal pro věřící samostatné patro. Měli jsme i svou vysvěcenou kapli od pána biskupa z Plzně. Biskupa jsem viděl poprvé v životě, ale do kaple jsem mohl chodit každý den pomodlit se beze strachu, bez posměšků. Chodil jsem tam rád po celý rok, co jsem tam bydlel. Moje víra a přesvědčení stále rostla a já na sobě cítil, jak mne Bůh mění a jak se o mě stará. Za necelý rok jsem už učil a přednášel já místo kaplana. Nebylo to jednoduché poprvé se postavit před 40 vězňů a kaplana, a mluvit zpaměti Bibli, ale Duch svatý mi pomáhal. V učení jsem se stále zdokonaloval a učím se stále. Umím pět modliteb, z toho tři latin­sky.

Bůh zařídil, že jsem měl ještě jednu vycházku a podíval jsem se na šest dnů domů. Bylo to na Vánoce. Pak jsem požádal soud, aby mne dali do věznice s mírnějším dohledem. Po nějaké době mi vyhověli. Když mě odváželi, bál jsem se, co asi bude se mnou, jestli budu mít práci, jestli tam bude kaplan a jestli mne neopustí Bůh a štěstí. Cestou do věznice Rapotice mi bylo všelijak, ale ani Bůh, ani Ježíš a Duch svatý mě neopustili.

Asi měsíc po příchodu do nové věznice se mi stala taková věc. V noci, asi v půl druhé mě to vzbudilo. Cítil jsem - a nikdy na to nezapomenu - jak mi bylo líto lidí, co nevěří v Boha a Ježíše Krista. Pomalu jsem za ně brečel, bylo mi jich tak líto, že bych za ně dal svůj život. Myslel jsem, že mi lítostí pukne srdce. Byl jsem vzhůru a modlil jsem se za všechny, hluboce a upřímně, a s velkou pokorou jsem prosil Boha a Ježíše, aby všem lidem, kteří nemají zkušenosti s vírou, jim to bylo odpuštěno. Vždyť ne všichni lidé jsou zlí, ne všichni kradou, zabíjejí a podvádějí. Na světě je hodně lidí, kteří mají ještě dobré srdce, jen žel, nepřemýšlejí o Bohu. Nemodlil jsem se za lidi, kteří řekli Bohu své ne, ale za ty, kteří nebyli vychováváni k Bohu tak jako já. Když jsem se ráno probudil, hodně jsem o tom přemýšlel, co se mi stalo. Ještě stále jsem pociťoval velikou lítost a pokoru. Celý den se ve mně ozývalo: „Zemřel bys za toho vězně?

A za toho taky? A zemřel bys jako Ježíš? A co tenhle vězeň? Taky?"

V  duši jsem si říkal celý den: ANO.

Trvalo to týden a ta lítost a veliká pokora ze mne opadávala, a už jsem si nebyl jist, protože vězení není dobrým příkladem. Bylo to tak silné a veliké, že to cítím dodnes. Své hříchy jsem vroucně vyznal a prosil Ježíše, aby mi odpustil; až mne všechno bolelo.

A co se dělo dál? Za nějakou dobu jsem začal vidět hřích, sebe­lásku a zlobu na některých odsouzených. Ze skříňky jsem vyházel porno časopisy a všechno co je zlé a hříšné. V mé skříňce jsou jenom knihy o Bohu a Ježíši a samozřejmě největší kniha, kterou Bůh člo­věku dal, a to je BIBLE. Bůh se o mě staral a nic špatného se mi nedělo. V srdci mám velikou lásku k Bohu a k Ježíši a prosil jsem v modlitbách o práci. Za nedlouho jsem dostal i práci. Začal jsem pracovat pod Obecním úřadem a zveleboval jsem vesnici. Kosím trávu, opravuji školu, mám někdy na starosti softbalové hřiště a Sokolovnu. Ale nejraději se starám o dva kříže a jednu kapli. Stále, když sekám před křížem a vidím ukřižovaného Ježíše Krista, neza­pomenu se pomodlit poděkovat mu, že zemřel i za mé hříchy a že se o mě stará. „Ach Bože a Ježíši, tisíckrát dík".

Učím se a studuji emauské korespondenční kurzy. A stále pracuji a zvelebuji vesnici, která má název Rapotice. Za nedlouho se půjdu podívat na pět dnů domů, kde uvidím moje dvojčátka, mámu a ba­bičku. Moc se na ně těším, protože Bůh mi dal takovou velkou lásku k lidem a ke svým bližním, jakou jsem v životě nikdy neměl. Cítím se každý den šťastný, usměvavý a s dobrou náladou. Jsem si jist, že jsem zavřený naposled.

Stala se mi taková příhoda se švihadlem. Pracoval jsem ve školce a uviděl jsem asi 50 švihadel. Já jako sportovec jsem si jedno dal stranou, že si ho půjčím, a když mi skončí trest, tak ho vrátím. Ten den jsem na švihadlo zapomněl a v noci mne vzbudily takové vý­čitky svědomí, tak jsem se kvůli švihadlu trápil, že to trvalo až do rána. Už bych to nechtěl zažít. Ráno jsem běžel do školy a to švi­hadlo jsem s velkou úlevou vrátil. Už nedělám nic, co se nelíbí Bohu. Kdybych zase kradl a znova mne zavřeli, jak bych to vysvětlil Bohu? Kdybych nezaplatil výživné, co bych Bohu řekl? Kdybych někoho podvedl anebo zmlátil, jak bych mu vysvětlil, že je ve mně hřích?

Ale já věřím Bohu, že má pro mne světlo, které mne povede, cestu, která bude patřit jenom Bohu a Ježíši Kristu; a že mne nikdy ne­nechá padnout, ale povede mne pevnou rukou Boží a já už nikdy nemusím jít do vězení. Proto ta jistota, že sedím naposled. Věřím, že Bůh se bude o mne starat a pomáhat mi, jak to dělá dosud. Věřím, že nikdy neodpadnu od své víry a že budu žít s láskou k Bohu a k Je­žíši, která je mně veliká a že budu učit nejen křesťany ale i lidi, kteří nemají víru v Boha, aby žili a Boží moudrosti, láskou a aby ode­vzdali svůj život Bohu a Ježíši Kristu.

Jsem jenom obyčejný člověk, vyučený zedníkem, po třetí zavřený a přesto jsem uvěřil a poznal lásku Boha. Poznal jsem, jak Bůh pomáhá i tomu nejobyčejnějšímu vězni jako jsem já. Přeji všem vězňům, aby našli v sobě tolik síly a udělali správnou věc ve svém životě a uvěřili v Boha a Ježíše Krista. A co bych mohl na konci tohoto vyprávění poradit? Buďte trpěliví, nefunguje to hned. Ote­vřete svá srdce a upřímně vyznejte své hříchy. Přijměte Ježíše Krista za svého Spasitele a proste, ať vám odpustí hříchy. Dovolte Bohu, ať změní vaše srdce a myšlení. Všem vězňům přeji hodně štěstí a krás­ný život s Bohem a Ježíšem Kristem

Oddaný vězeň Miroslav