úterý 16. září 2014

Osobní střípky z křesťanského festivalu United 2014

Ochutnali jsme atmosféru, která mění město... Vydali jsme se na křesťanský festival United do Vsetína - konal se 21-23 srpna! Od té doby uplynulo několik týdnů a pořád žasnu - že jsme tam vůbec přes různé překážky mohli, těším se z hromady dojmů, vjemů, z hloubky spánku, kterou jsem nezažila roky.
Nejde o reportáž od začátku do konce - ušetřím vám trochu času!


Posunuli jsme si s Davidem oslavu prvního výročí svatby, vyluxovali pokladničku a k tomu jsme dostali dvě noci v hotelu a vstupenku darem. Na nedávnou střevní chřipku jsem vůbec nechtěla myslet. Odmítali jsme se vzdát. Nepředstavovala jsem si radši ani ty houfy lidí, prý asi dva tisíce - nakonec jich bylo víc... Bude tam pár známých, zvládneme to! Když bude Pán Bůh s náma...


A on byl. Na každém kroku.
Začali jsme ranními modlitbami našeho sboru Církve bez hranic na Chodově v kostelíku.
Do Vsetína jsme jeli autem s jedním z našich pastorů, obě cesty pěkně lilo. Na koukání asi nic moc, ale líbí se mi to šumění.
Vyzvedli jsme si klíče od pokoje, prozkoumali ho a vydali se hledat jídlo... než začne nějaký program! Dostali jsme náramky místo vstupenky. Někteří je možná zakrývali a mimo festival na sebe neupozorňovali, mně se zase líbilo, jak na ně reagoval personál restaurací, které akci podporovali.
Jídlo opěvovat nebudu, bylo dobré a bylo ho všude dostatek. Tak velký Kebab už asi neuvidím a snídaně v hotelu se nedaly sníst ani odnášet. Nakonec - účel není hned ráno přetížit se jídlem!


Jeden z nemnoha plánů, které jsme měli byl potkat se naživo s  mladou slečnou Míšou, znali jsme se zatím z facebooku. Přesto, že jsme si vyměnili už dost informací, bylo jen a jen na ní, jestli nás najde. I její hlas jsem znala jen zkresleně:)

"Kde jste? Kde pořád jste? Kdy budete blízko?"
"V nějaké restauraci, kde mají i pizzu! Blízko kulturáku, nevím přesně. Už uvnitř, je tu hluk a horko!" Tolik mé nejasné odpovědi!
Vyšli jsme ven, že budem chvíli poslouchat přenos tam...
"Tak tady jsem," ozvalo se a možná se mě dotkly ruce...
"Aaa, Míša," zadoufala jsem!
"Ty mě poznáš?"
"Ne, vůbec, ale kdo jiný by nás hledal?"
Zaradovala jsem se. Měla žluté, dobrovolnické tričko - od tohoto festivalu má pro mě slovo dobrovolník zas o dost větší váhu a nejen kvůli ní!
Vzala nás do kulturáku nahoru na balkon, kam dosehnala i židle a pak jsme vždycky chodili už jenom tam! Další večer přišla zase a ještě jsme spolu strávili chvíli v sobotu venku na openair scéně.


Tím se dostávám ke kapelám - byly pro nás téměř všechny nové a dobře se poslouchaly, některé jsem si rychle oblíbila - kupříkladu partičku Forgiven, Run away my son, Noxcuse,  Do nebe volající, Ezyway... a další.
Hráli jak chvály, tak svoje písničky, užili jsme si to!


Je to tak jiné než z cédéček nebo z rádia,  je to živé - být pohromadě a zpívat Bohu, radovat se, nespěchat... Vítr vám čechrá vlasy, slunce se tulí, prostupuje vaši náladu jako hojivý dotek,  Boží přítomnost cítíte všude kolem... Ducha svatého hostíte a zároveň se necháte vést, je to tak známé i nové...


Jednou se za mnou ozval dívčí hlas, který mile podával informace přesně tak, jako bych se rozhlížela - aniž jsem se na cokoli ptala... Vůbec nezněla cvičeně, snaživě, jako by dostala úkol, prostě nenuceně přerušila hovor s kamarádkou a povídala, co je okolo mě... Že by přirozená či očekávaná, vhodná reakce, kterou by si leckterý neorientující se člověk nárokoval...? Pro mě nikoli - najednou jsem měla chvíli oči, úplně bez úsilí je otevírat a přizpůsobovat prostředí, bez představ, jaké by to bylo kdyby - prostě ten "darovaný" hlas byl mým vnitřním zrakem a změnil se v uklidňující bezpečí..., radost. Chodit tak světem s Bohema vždycky mu porozumět, to by bylo bezva, snila jsem si chvíli... Víc a víc po něm toužím, hledám a on takhle skrze druhé promlouvá! Bere mi to dech!

Jindy jsme se spozdili a při hledání odlehlé budovy, kde měl být seminář jsme potkali jen dva lidi a oni šli tamtéž, co my.

I setkání s australsko českým párem z Kroměříže bylo neplánované a spontánní. Prostě si jdete koupit cédéčko a "lidsky vzato" ani přesto, ani proto, prostě jak Bůh chce - míchá se Čeština s Angličtinou, povídání, modlitby, dobrá nálada.

Těchto neuchopitelných momentů bylo mnoho - jsem za ně hluboce vděčná, posílily naši víru, jsou občerstvující! Koupili jsme si s Davidem po dvou tričkách na památku a poslední večer, sotva jsem si pomyslela, že víc už toho nepojmu a klidně bych se vydala na cestu domů bez pocitu, že o něco přicházím - přišel náš pastor Tom s tím, že můžeme vyjet dřív, než bylo v plánu původně.

"Tome, mohl bys jet teda rychleji, než tu první cestu," provokoval David rozverně.
"No dobrá, já platím naftu a vy pokuty," odvětil náš řidič a vyrazili jsme vstříc domovu.
Žádné riskování, ale menší provoz, stavěli jsme jen jedinkrát, na chviličku.


Tak tři dny utekly jako voda a přece už nezmizí docela. Sepsala jsem pár střípků poznání, které z nich vzešlo. Nevím, jestli navštívíme Vsetín i za rok, určitě se však těším na příští podobnou akci, na další zbližování s Bohem i lidmi z našeho sboru!
Je zvláštní, jak vám něco připadá hodně vzdálené a najednou zjišťujete, že je očekávané datum za vámi... Zastavte se a zavzpomínejte, ať vám život neproteče mezi prsty!

3 komentáře:

  1. tak přece!!!! :) v.

    OdpovědětVymazat
  2. Jen minináhled. Vynechala jsem celý festival - byl pestrý, jak už to tak bývá Obrázků máme asi jen pár... Odskočili jsme si i do Karolinky za naší valašskou babičkou, to bylo radosti!!!

    OdpovědětVymazat
  3. To zní nádherně a zajímavě. Třeba mě něco podobného taky někdy potká...

    OdpovědětVymazat

Předem děkuji za všechny komentáře. Prosím, vyvarujte se vulgarizmů, nebo komentářů urážejících něčí přesvědčení. Děkuji!