pátek 25. dubna 2014

Kořeny a křídla

Ráda uveřejním jedno díkůvzdání za akci, která proběhla sice před rokem, avšak dala mi hodně nového a je potěšení vzpomínat! Znáte to, když vás něco nečekaně nadchlo a najednou nevíte, jak o tom psát? Nechcipřehánět, vynechávat, plná dojmů a hlavně pocitů, které není jednoduché sdělit! ________________________________________ Uviděla jsem na facebooku událost "Kořeny a křídla, křesťanská konference - pro ženy", moje rychlá reakce byla - co bych tam dělala? zřejmě nic pro mě... Nevyhledávám holčičí houfy, ženské kluby, nevedly mě k tomu princeznovské hry ani debaty o módě:) Téměř bych na událost zapomněla, kdyby David nenašel na netu dokument české televize o rodičích našeho pastora... Je nutné ještě kliknout na „přehrát video“! "Tahle maminka bude na vaší konferenci? To vám teda závidím! Moc rád bych ji potkal!" No jo, to byla jistá inspirace, začala jsem se ptát, co se na takových konferencích děje. Požádala jsem na stránce dané události, zda-li by mi někdo nechtěl dělat průvodce:) Buď se někdo ozve, nebo ne... David to shrnul: Jestli tě tam pán Bůh chce mít, tak tam prostě budeš:) Oddala jsem se tomu! O zkušenostech případných průvodkyň jsem přemýšlela až později - měla jsem v rezervě telefonní čísla organizátorů, kdyby prý něco neklaplo:) A taky - chystala jsem se na místo, kam se sjíždějí lidičky s určitým vnitřním nastavením, vybavením, touhou sloužit a ještě se stihnou zklidnit, dobít, povídat si, být všímaví. Napřed jsem byla dost "okouzlená", než mi tohle došlo. Ale vím, že takové chování druhých pro mě nikdy nebude samozřejmostí, vážím si všeho, co v sobě našli a dokázali předávat dál! Jistě hodně pomohlo, že kolem nepobíhaly, nerozptylovaly, nerušily děti, program byl jasně daný, všechny jsme se ladily na Boží přítomnost, ve kterou jsme věřily. Klimatizace běžela spolehlivě, jídlo bylo zajištěno... Zapomínala jsem na počasí venku, nemyslela na to, co přijde za týden..., na to, že jsem v cizím prostředí, nikoho doopravdy neznám. Nezáleželo na tom. Pochopila jsem, že i kdyby šlo jen o to, všechny ty maminky, přítelkyně, osamělé, možná frustrované holky nebo ještě trochu pyšné, do sebe zakoukané hrdinky - "žádnou jsem nepotkala, takže jsem to klidně mohla být já" - ztišit, mírně usměrnit, podržet, povzbudit a chvíli hýčkat, měla ta akce opravdu smysl! Vypla jsem takový ten běžný režim hledání, co kdo jak myslí, co je a není póza, co v čem je divného ukryté, protože tam bylo tak zvláštně - duchovně čisto a rušila bych sama sebe předsudkama... Netvrdím, že jsem prostě přestala myslet, jen jsem asi vnímala jinak:) Nepropadám podobným konferencím jako trendu, budu jistě dost dlouho čerpat z téhle jedné, těšit se z příjemných zkušeností a nových kamarádství. Zároveň se jim nebráním - bude-li někde zajímavý řečník, znamená to kromě výletu do neznáma oživení, odreagování a poznávání nových tváří i míst, jak už to tak bývá:) Ozvaly se mi postupně 3 holky, až poslední byla z Prahy! Na to, že údajně nevěděly přesně, do čeho jdou, chovaly se suprově - intuitivně, vstřícně, popisovaly okolí, četly titulky videí, vyjmenovávaly všecky možné pamlsky, které raut nabízel - snad bych je nemusela ani vybízet, kdybych se teda nechtěla zapojit do hovoru:) Bára se k nám přišla napít, večer mi půjčila mptrojku a občas přiběhla i druhý den přestože jsme se na tom předem nedomlouvaly:) Má prostě velké srdce! Lucka je "profík", působí spolehlivě a tak... klidně! Jejích 5 dcer ji jistě dovede rozproudit:) Obě holky si pro mě přišly domů, vyměnily jsme si telefony i maily a jsme nadále v kontaktu! Akce začala v pátek v podvečer. První, kdo nás pozdravil byl chlap:))) No víte, vůbec jsme se jich nezříkaly, oni si rozumí s technikou, aparaturou, jsou to super kuchaři. Když jsme jim tleskali, pochvalovali si to:) Při registraci jsme dostaly kapesníčky, bombóny a dotazník, všechno zůstalo u Báry v kabelce:) Třeba si na mě vzpomněla, když to později našla:) Pořadatelka Eva Bubiková si konferenci sama uvedla, odzpívala s kapelou chvály - tváří v tvář působí křehce:) Když se modlila při hudbě, doprovázelo ji mumlání polohlasů a pološepotu - bylo to konejšivé, jako obrovitánský polštář nebo houpavá vodní hladina! Nebudu vypisovat mňamky z rautu, ale bylo vidět, jak si to holky užívaly - nemusely nic chystat - dost malých porcí a různých chutí, radost testovat:) Sobota se zdála delší - více seminářů - přesto mě konec zaskočil, jako bych si chtěla užít ještě jeden den:) O jednom semináři - "krásném, lidském, oddaném, cituplném povídání" však napsat musím, proto jsem tam původně šla! Marie Bubiková - maminka našeho pastora z Církve bez hranic mi hodně připomínala mou babičku. Vnímala jsem hlavně polskou melodii její češtiny, když s láskou vyprávěla o Bohu, přiznáních i odpuštění, plná pokory, skromnosti a tepla! Mluvila k nám přátelsky, jako k dcerám - vůbec neměla řečnický, připravený, sebejistý projev! Dojatě jsem poslouchala se slzama v očích a nebyla jsem jediná! Přiměla nás přemýšlet, jakou kdo asi šel cestou, jakou dálku musel ujít. Toužily jsme být Bohu blíž a blíž, zároveň se nořit hlouběji do jejího vyprávění. Když se na závěr ohleduplně ptala, jestli je ještě čas na modlitbu, srdce usedalo, něco tak milého nešlo odmítnout! Nedovedu si ji představit zlostnou, jak na to vzpomínala. "Byla jsem taková tichá voda, co občas břehy bere:) Dlouho jsem mlčela, ale když toho bylo moc, uměla jsem vybuchnout:)Přivdala jsem se do rodiny věřících, čekala jsem lásku, pokoj... Ale ono to bylo jinak! To se totiž ukazovalo moje srdce, co v něm ještě všechno je a překáží!" ... Kdo z nás by dokázal něco takového říct? Kolik jen chyb bychom našli na druhých? Ono je těžké chybu přiznat, na tož požádat o odpuštění člověka, ale ta úleva, když to dokážete a jemu to vezme dech...:) Nevím pořád, jak tu akci shrnout... Pro mě nekončí, byl to příjemný start. Zcitlivěla jsem, zbystřela:) Nedá mi to nepopsat ještě jednu chvíli z této konference! Pořadatelka vyzvala obě hlavní řečnice, - Martu Toothovou a maminku Marii Bubikovou - jako představitelky mladší a starší generace, aby si vzájemně žehnaly. "Maminka nemůže vložit ruce na nás na všechny, proto je tu Marta jako náš velvyslanec, zástupce:)" Tak si ty dvě postupně skrze Boha přály jeho blízkost, milost, pokoj, žehnaly a uctívaly se - a my jsme jen soustředěně stály, dychtivě poslouchaly, vpíjely se do těch slov... Nedovedu vypsat ten rytmus ani sílu, intenzitu těch vstřícných minut. Jen pořád cítím, jak jiné je něco pozorovat z dálky nebo být uvnitř, při tom! Nechat prostoupit své nitro. Kdyby mi někdo před lety řekl, ať dovolím Kristu narodit se ve mně nebo se obléknu do Krista, totálně bych nechápala, byl by to jen příměr! A však při tomhle povzbuzování, chválení, děkování, vyvyšování Boha a vzájemném žehnání jsem jen žasla a ztrácela dech! Držely jsme se vzájemně zlehka kolem ramen, dál tiše zněla hudba. Tak stejně nenápadně a skromně přišlo překvapení! "Chci, abyste si pamatovaly tenhle moment, abyste si ho mohly odnést domů a vzpomínaly na něj a proto pro vás máme šátky! Je každý jiný tak, jak vy jste každá jiná! Můžete si šátek vzít nebo ho tu nechat, je to na vás. Buď ho rozbalíte a dovolíte, aby vás zkrásněl... Dovolíte lidem, aby se z něj těšili... Nebo se z něj smíte doma těšit jenom vy! Můžete ho klidně někomu dát... Je to jen a jen vaše volba! Přijďte si k nám dopředu pro dárek nebo pro modlitbu, jsme tady pro vás!" Odložila jsem diktafon na židli a šla omámeně dopředu. Kolem už nedočkavě šustily obaly a ozývalo se ach, jé, spousta barev a tichých hlasů, jak to holky dělávají, plné obdivu:) Byl to poměrně veliký čtverec, tenký, hladký, chladivý. Křehký, prostý šátek, snad by ho vítr odfoukl jako vločku. A tolik hojivé síly bylo okolo nás! Jistě taky proto, že jsme spolu někde byli!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Předem děkuji za všechny komentáře. Prosím, vyvarujte se vulgarizmů, nebo komentářů urážejících něčí přesvědčení. Děkuji!