Připadá vám ten nadpis trošku pohádkový? To je schválně! Dneska budu psát svůj
skutečný příběh, jen ho trošku zkrátím, aby vyhovoval formátu článku na blogu. S
pohádkou má opravdu něco společného. Totiž hlavně to, že skončí dobře a že ho
můžu uzavřít větou: A žili šťastně až do smrti a když pak umřeli, žili dál!
To jsem tomu dal, co? Prozradit konec hned na začátku se přece nedělá! No, aspoň
se nebudu divit, že to třeba nedočtete. Já vlastně nevím, jak začít. Zkusme to
třeba takhle:
Byl jsem už léta věřící. Boha jsem opravdu poznal někdy v šestnácti letech, ale
tehdy se některým věřícím podařilo totálně mě odradit od pokusu poznávat ho dál.
O tom ale víc někdy příště.
Ve 21 letech jsem se rozhodl, že se dám pokřtít. Bylo to moje dobrovolné
rozhodnutí a možná jsem od toho čekal něco víc, než se pak opravdu stalo. O tom
ale zase jindy.
Představte si, že jsem léta věřil v Boha, věděl o Jeho existenci, ale nechápal
jsem, proč bych Ho měl milovat. Četl jsem v Bibli a slyšel v kázáních, že Bůh
lidi miluje, že za ně dal svého syna Pána Ježíše Krista, a že lidem odpouští
hříchy. Říkal jsem si něco jako: „No, to je docela hodnej Bůh, když má rád
lidi... To je fajn, že za nás zemřel. Je to od Něj moc hezký, že trpěl, abychom
my měli věčný život." Jen jsem to celé nebral nijak osobně. Že Bůh miluje lidi?
No fajn! Když lidi, tak já jsem taky člověk, takže i mě má rád, ale jen tak
nějak vrámci celku. Léta letoucí jsem nechápal ty křesťany, co pořád vykřikujou:
„Ježíš tě miluje!" Nějak jsem si nedovedl představit, proč by všemohoucí a
vševědoucí Bůh měl milovat takový hovádko, jako jsem já.
Někdy jsem mu i říkal, že tohle teda nechápu. „Bože, já ti děkuju, že NÁS
miluješ, že jsi za NÁS zemřel......" Za nás, ale ne za mě.
Něco vám o Pánu Bohu prozradím. On je někdy velmi tvrdý učitel a když něco
nechápete, tak přitvrzuje a přitvrzuje, jen abyste to už pochopili. A tak to
bylo i se mnou.
Z prvního manželství mám dceru Zuzanu. S manželkou jsme se rozvedli a oni se pak
odstěhovali z Prahy, manželka se znovu vdala, měla další děti s novým partnerem
a tak se stalo, že jsem Zuzku mnoho let neviděl. Celé ty dlouhé roky jsem snil o
dni, kdy ona vyroste natolik, aby si mě našla. Tisíce hodin jsem strávil
přemýšlením o naší budoucnosti, malováním si plánů, představ a iluzí. Modlil
jsem se, aby opravdu přišla, abychom si rozuměli a abych jí mohl aspoň částečně
vynahradit, co jsem jí nedal v dětství. No, ten den přišel! Neumím vám tady
vypsat, jak jsem byl plný radosti, jak jsem si ještě víc začal plánovat
budoucnost, snít, fantazírovat, reálně i nereálně promýšlet......
Nějakou dobu k nám Zuzka chodila a zdálo se, že si rozumíme víc a víc. A pak
jednou, když u nás byla celé Vánoce a pár dní po nich a já jsem byl neskutečně
šťastný, že jí tu máme, najednou odešla a nám chybělo něco přes 5000. Asi víte,
jak je člověku, když se propadne z šílené euforie až na dno smutku a zoufalství!
Myslel jsem tehdy, že tohle Zuzce nikdy neodpustím. Nevím, jestli je to čas, kdo
uzdravuje rány. Nemyslím si to. Dlouho to strašně bolelo, zžíralo mě to ve dne v
noci.
Jednou tak ve chvíli deprese povídám Bohu: „Pane, ty do prdele víš, jak mě tohle
dostalo. Ty víš, jak šíleně trpím! Ty musíš přece vědět, že je to jedna z
nejhorších věcí, jaký jsi na mě moh dopustit. Víš, že pohrdám feťákama, určitě
víš, že mám chvíle, kdy bych Zuzanu radši zabil, ale i chvíle, kdy hluboce
cítím, jak moc jí mám přesto všechno rád! Ty vidíš, že ikdyž feťáky nesnáším,
nemůžu přestat milovat svoje vlastní dítě!!!"
No, a pak jsem si vyčerpaně a zdeptaně lehnul a usínal jsem. Najednou se mi v
hlavě vyloženě rozzářila myšlenka: „Vidíš Davide? Takhle to mám já s tebou!
Hřešíš, opouštíš mě, nepřijímáš moji lásku. Ale nikdy nepřestaneš být mým
dítětem! Nikdy, ať provedeš co chceš, tě nepřestanu mít rád!!!"
To mě dokonale probudilo. Po asi dvaceti letech víry jsem pochopil v tu chvíli,
že Bůh miluje člověka osobně. Miluje mě, miluje tebe. Trpí, když odmítáme Jeho
lásku. Miluje tě, ikdyž si to nezasloužíš!
Chápeš tu úžasnou zprávu? Bůh tě miluje! Miluje tě a nezáleží na tom, čím jsi!
Jsi doktor, inženýr, zoufalá smažka, děvka, zloděj, gambler, pasák, nebo co
chceš jinýho! On za tebe dal svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista! A víš, jak
krásnou větu říká Ježíš jednomu zoufalému tatínkovi v knížce Chatrč? Tam říká -
a platí to i pro tebe: „I kdybys byl jediným člověkem na světě, šel bych za tebe
na kříž! Zemřel bych, abys ty mohl věčně žít!" (citát není přesný, knížku teď
nemám poruce, ale smysl zůstal zachován).
Tuhle jsem v jednom komentáři četl, že jedna čtenářka neví, jaký vztah zaujmout
k Bohu. Taky jsem to dlouho nevěděl. Ale jak jinak se dá odpovědět na absolutní,
bezpodmínečnou, věčnou lásku, než zase láskou? O tom je křesťanství. Není to
soubor nějakých omezujících pravidel, přísných nařízení a nedělních obřadů. Víra
je jen o tom, jaký vztah zaujmeš právě ty k Bohu!
O Zuzaně už několik let nic nevím. Dávno jsem jí odpustil a byť jsem občas
smutný, vím, že ji mám rád a že se můžu a budu modlit, aby i jí zasáhla tahle
úžasná, naplňující, přetékající Boží láska! Vlastně jí děkuju. Nebýt této mojí
bolestné životní zkušenosti, možná bych nikdy nepoznal, jaká je Boží láska, co
může způsobit v mém i tvém životě, jak radikálně tě dokáže proměnit, jak jí
přetékáš a musíš jí ventilovat! Tohle je moje nejcennější poznání!
Moc si vážím každého, kdo dočetl až sem. Snažil jsem se zkracovat, jak jen to
šlo, ale moc to nešlo, co? Chci ti říct jen tolik:
Boží láska je realita! Já jsem ji poznal a poznali ji miliony lidí na této
planetě. Máš svobodnou volbu a můžeš ji buď příjmout, nebo odmítnout. Ať jsi
věřící, nebo nejsi, celý tvůj život je stejně pořád přítomná potřeba nějak se
vůči Bohu vymezit. Buď Ho do svého života pozveš, nebo si řekneš, že v něj
nevěříš. A jestli o Boží existenci uvažuješ, pak bych ti chtěl připomenout, že
nevíš, kolik máš času na tohle zásadní rozhodnutí. Možná ještě 60 let, ale třeba
už zítra bude pozdě! A čím častěji řekneš Bohu „Ne!", tím těžší pro tebe bude
říct jednou „Ano, Pane!".
Na závěr bych se chtěl krátce modlit:
„Dobrotivý nebeský tatínku, ty víš, jaké je obětovat syna. Ty víš, jaké to je,
když tě tvé děti odmítají. A já Tě teď chci prosit za všechny, kdo měli dost
odvahy dočíst až do tohoto konce, položit si otázku, jak jsou na tom se vztahem
k Tobě a kdo Tě upřímně hledají. Dotkni se jejich srdcí! Ukaž jim, jaký jsi! Dej
se jim poznat! Ukaž jim, že jsi Bohem zázraků a že i skrze tento článek
dokážeš lidi oslovit! Tatínku, dal jsi svého Syna Ježíše, aby žádný, kdo v Něho
věří nezahynul. Proto tě ve jménu Pána Ježíše prosím, abys nedal zahynout
žádnému z těchto čtenářů, abys vstoupil do jejich životů a naplnil je svou
bezpodmínečnou, bezmeznou láskou!
Amen!"
Amen!
OdpovědětVymazatKaždej si na něčem pěkně natlučeme čumák, pak jdem Bohu žalovat a on nás takhle přeroste! Ale kdybysme chodili jen po rovinách, zavíraly by se nám oči a byla by to nuda!
Díky za tu Boží lásku a milost. Radši nevědět, z čeho všeho nás už vymotal! Hlavně, že máme za kým jít, kým se nechat vést!
Pane Ježíši, tak velikou cenu jsi zaplatil za každého z nás a přitom jsme pořád jako děti! Děkuju, že toužíš mít s náma osobní vztah a trpělivě nás znovu a znovu zvedáš, učíš a chlácholíš! Kéž víc posloucháme Ducha svatého a zaháníme to staré, sobecké, lítostivé, malomyslné, nedůvěřivé já a častěji odpouštíme, budovaní tvou láskou... Kéž tak, jak jsi ty připravený nás kdykoli vyslechnout jsme i my připravení na tvůj hlas a ochotní tě následovat!
Je to tak. Každý se v těžkých chvílích k Bohu odvolává.. anižby tušil, co tím činní. Proč v ty těžké chvíle se obrací na něj, když v něj nevěří? Uleví se mu? Pocítí Boží lásku?
OdpovědětVymazatČlánek, který dovede k zamyšlení. Líbí se mi, jak jsi to formuloval, jak nikomu víru nenutíš.
Přiznám se, že já sama jsem věřící, ale nevěřím v Boha. Možná jednoho dne dospěju k závěru jinému, ale nyní k tomu nemám důvod.
Tomu nerozumím. Jak člověk může být věřící, ale nevěřit v Boha? A ujišťuju tě, že důvod určitě máš!
Vymazat