pondělí 21. dubna 2014

Kterak i hloupý David Boží lásku pochopil

Připadá vám ten nadpis trošku pohádkový? To je schválně! Dneska budu psát svůj skutečný příběh, jen ho trošku zkrátím, aby vyhovoval formátu článku na blogu. S pohádkou má opravdu něco společného. Totiž hlavně to, že skončí dobře a že ho můžu uzavřít větou: A žili šťastně až do smrti a když pak umřeli, žili dál!


To jsem tomu dal, co? Prozradit konec hned na začátku se přece nedělá! No, aspoň se nebudu divit, že to třeba nedočtete. Já vlastně nevím, jak začít. Zkusme to třeba takhle:

Byl jsem už léta věřící. Boha jsem opravdu poznal někdy v šestnácti letech, ale tehdy se některým věřícím podařilo totálně mě odradit od pokusu poznávat ho dál. O tom ale víc někdy příště.
Ve 21 letech jsem se rozhodl, že se dám pokřtít. Bylo to moje dobrovolné rozhodnutí a možná jsem od toho čekal něco víc, než se pak opravdu stalo. O tom ale zase jindy.
Představte si, že jsem léta věřil v Boha, věděl o Jeho existenci, ale nechápal jsem, proč bych Ho měl milovat. Četl jsem v Bibli a slyšel v kázáních, že Bůh lidi miluje, že za ně dal svého syna Pána Ježíše Krista, a že lidem odpouští hříchy. Říkal jsem si něco jako: „No, to je docela hodnej Bůh, když má rád lidi... To je fajn, že za nás zemřel. Je to od Něj moc hezký, že trpěl, abychom my měli věčný život." Jen jsem to celé nebral nijak osobně. Že Bůh miluje lidi?
No fajn! Když lidi, tak já jsem taky člověk, takže i mě má rád, ale jen tak nějak vrámci celku. Léta letoucí jsem nechápal ty křesťany, co pořád vykřikujou: „Ježíš tě miluje!" Nějak jsem si nedovedl představit, proč by všemohoucí a vševědoucí Bůh měl milovat takový hovádko, jako jsem já.
Někdy jsem mu i říkal, že tohle teda nechápu. „Bože, já ti děkuju, že NÁS miluješ, že jsi za NÁS zemřel......" Za nás, ale ne za mě.

Něco vám o Pánu Bohu prozradím. On je někdy velmi tvrdý učitel a když něco nechápete, tak přitvrzuje a přitvrzuje, jen abyste to už pochopili. A tak to bylo i se mnou.

Z prvního manželství mám dceru Zuzanu. S manželkou jsme se rozvedli a oni se pak odstěhovali z Prahy, manželka se znovu vdala, měla další děti s novým partnerem a tak se stalo, že jsem Zuzku mnoho let neviděl. Celé ty dlouhé roky jsem snil o dni, kdy ona vyroste natolik, aby si mě našla. Tisíce hodin jsem strávil přemýšlením o naší budoucnosti, malováním si plánů, představ a iluzí. Modlil jsem se, aby opravdu přišla, abychom si rozuměli a abych jí mohl aspoň částečně vynahradit, co jsem jí nedal v dětství. No, ten den přišel! Neumím vám tady vypsat, jak jsem byl plný radosti, jak jsem si ještě víc začal plánovat budoucnost, snít, fantazírovat, reálně i nereálně promýšlet......
Nějakou dobu k nám Zuzka chodila a zdálo se, že si rozumíme víc a víc. A pak jednou, když u nás byla celé Vánoce a pár dní po nich a já jsem byl neskutečně šťastný, že jí tu máme, najednou odešla a nám chybělo něco přes 5000. Asi víte, jak je člověku, když se propadne z šílené euforie až na dno smutku a zoufalství!

Myslel jsem tehdy, že tohle Zuzce nikdy neodpustím. Nevím, jestli je to čas, kdo uzdravuje rány. Nemyslím si to. Dlouho to strašně bolelo, zžíralo mě to ve dne v noci.
Jednou tak ve chvíli deprese povídám Bohu: „Pane, ty do prdele víš, jak mě tohle dostalo. Ty víš, jak šíleně trpím! Ty musíš přece vědět, že je to jedna z nejhorších věcí, jaký jsi na mě moh dopustit. Víš, že pohrdám feťákama, určitě víš, že mám chvíle, kdy bych Zuzanu radši zabil, ale i chvíle, kdy hluboce cítím, jak moc jí mám přesto všechno rád! Ty vidíš, že ikdyž feťáky nesnáším, nemůžu přestat milovat svoje vlastní dítě!!!"
No, a pak jsem si vyčerpaně a zdeptaně lehnul a usínal jsem. Najednou se mi v hlavě vyloženě rozzářila myšlenka: „Vidíš Davide? Takhle to mám já s tebou! Hřešíš, opouštíš mě, nepřijímáš moji lásku. Ale nikdy nepřestaneš být mým dítětem! Nikdy, ať provedeš co chceš, tě nepřestanu mít rád!!!"

To mě dokonale probudilo. Po asi dvaceti letech víry jsem pochopil v tu chvíli, že Bůh miluje člověka osobně. Miluje mě, miluje tebe. Trpí, když odmítáme Jeho lásku. Miluje tě, ikdyž si to nezasloužíš!
Chápeš tu úžasnou zprávu? Bůh tě miluje! Miluje tě a nezáleží na tom, čím jsi!

Jsi doktor, inženýr, zoufalá smažka, děvka, zloděj, gambler, pasák, nebo co chceš jinýho! On za tebe dal svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista! A víš, jak krásnou větu říká Ježíš jednomu zoufalému tatínkovi v knížce Chatrč? Tam říká - a platí to i pro tebe: „I kdybys byl jediným člověkem na světě, šel bych za tebe na kříž! Zemřel bych, abys ty mohl věčně žít!" (citát není přesný, knížku teď nemám poruce, ale smysl zůstal zachován).
Tuhle jsem v jednom komentáři četl, že jedna čtenářka neví, jaký vztah zaujmout k Bohu. Taky jsem to dlouho nevěděl. Ale jak jinak se dá odpovědět na absolutní, bezpodmínečnou, věčnou lásku, než zase láskou? O tom je křesťanství. Není to soubor nějakých omezujících pravidel, přísných nařízení a nedělních obřadů. Víra je jen o tom, jaký vztah zaujmeš právě ty k Bohu!

O Zuzaně už několik let nic nevím. Dávno jsem jí odpustil a byť jsem občas smutný, vím, že ji mám rád a že se můžu a budu modlit, aby i jí zasáhla tahle úžasná, naplňující, přetékající Boží láska! Vlastně jí děkuju. Nebýt této mojí bolestné životní zkušenosti, možná bych nikdy nepoznal, jaká je Boží láska, co může způsobit v mém i tvém životě, jak radikálně tě dokáže proměnit, jak jí přetékáš a musíš jí ventilovat! Tohle je moje nejcennější poznání!

Moc si vážím každého, kdo dočetl až sem. Snažil jsem se zkracovat, jak jen to šlo, ale moc to nešlo, co? Chci ti říct jen tolik:

Boží láska je realita! Já jsem ji poznal a poznali ji miliony lidí na této
planetě. Máš svobodnou volbu a můžeš ji buď příjmout, nebo odmítnout. Ať jsi věřící, nebo nejsi, celý tvůj život je stejně pořád přítomná potřeba nějak se vůči Bohu vymezit. Buď Ho do svého života pozveš, nebo si řekneš, že v něj nevěříš. A jestli o Boží existenci uvažuješ, pak bych ti chtěl připomenout, že nevíš, kolik máš času na tohle zásadní rozhodnutí. Možná ještě 60 let, ale třeba už zítra bude pozdě! A čím častěji řekneš Bohu „Ne!", tím těžší pro tebe bude říct jednou „Ano, Pane!".

Na závěr bych se chtěl krátce modlit:

„Dobrotivý nebeský tatínku, ty víš, jaké je obětovat syna. Ty víš, jaké to je, když tě tvé děti odmítají. A já Tě teď chci prosit za všechny, kdo měli dost odvahy dočíst až do tohoto konce, položit si otázku, jak jsou na tom se vztahem k Tobě a kdo Tě upřímně hledají. Dotkni se jejich srdcí! Ukaž jim, jaký jsi! Dej se jim poznat! Ukaž jim, že jsi Bohem zázraků a že i skrze tento článek dokážeš lidi oslovit! Tatínku, dal jsi svého Syna Ježíše, aby žádný, kdo v Něho věří nezahynul. Proto tě ve jménu Pána Ježíše prosím, abys nedal zahynout žádnému z těchto čtenářů, abys vstoupil do jejich životů a naplnil je svou
bezpodmínečnou, bezmeznou láskou!
Amen!"

3 komentáře:

  1. Amen!
    Každej si na něčem pěkně natlučeme čumák, pak jdem Bohu žalovat a on nás takhle přeroste! Ale kdybysme chodili jen po rovinách, zavíraly by se nám oči a byla by to nuda!
    Díky za tu Boží lásku a milost. Radši nevědět, z čeho všeho nás už vymotal! Hlavně, že máme za kým jít, kým se nechat vést!

    Pane Ježíši, tak velikou cenu jsi zaplatil za každého z nás a přitom jsme pořád jako děti! Děkuju, že toužíš mít s náma osobní vztah a trpělivě nás znovu a znovu zvedáš, učíš a chlácholíš! Kéž víc posloucháme Ducha svatého a zaháníme to staré, sobecké, lítostivé, malomyslné, nedůvěřivé já a častěji odpouštíme, budovaní tvou láskou... Kéž tak, jak jsi ty připravený nás kdykoli vyslechnout jsme i my připravení na tvůj hlas a ochotní tě následovat!

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tak. Každý se v těžkých chvílích k Bohu odvolává.. anižby tušil, co tím činní. Proč v ty těžké chvíle se obrací na něj, když v něj nevěří? Uleví se mu? Pocítí Boží lásku?
    Článek, který dovede k zamyšlení. Líbí se mi, jak jsi to formuloval, jak nikomu víru nenutíš.
    Přiznám se, že já sama jsem věřící, ale nevěřím v Boha. Možná jednoho dne dospěju k závěru jinému, ale nyní k tomu nemám důvod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu nerozumím. Jak člověk může být věřící, ale nevěřit v Boha? A ujišťuju tě, že důvod určitě máš!

      Vymazat

Předem děkuji za všechny komentáře. Prosím, vyvarujte se vulgarizmů, nebo komentářů urážejících něčí přesvědčení. Děkuji!