Ať slunce nezapadne nad vaším hněvem!

Hněváte-li se, nehřešte; zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne. (Efezským 4:26 ČEP.)

Tak často soudíme ze svého pohledu, dokud nás někdo neuzemní, nenasměruje a nepřivede zpět k pokoře. Jen zřídka se zvládneme omluvit.

Když jsem se kupříkladu pustila "písemně" do kamarádky, že je zbrklá, velká voda, neposlouchá, dává naše tel. číslo cizím lidem a ještě k tomu nesmyslně, kvůli práci, kterou nemůžeme dělat, namítla, že nám chtěla pomoct.

"Řekli jsme ti přece, že to už nemáš řešit", prskla jsem na ni...

"Tak promiň, ta věta mi asi unikla. Mám toho teď moc, nejspíš se mi zbláznila maminka... atd. atd..."

Bylo mi docela horko. Tohle jsem nechtěla. Jedeme si všichni ve svých kolejích a neptáme se po důvodech jednání těch druhých, určitě ne hned.

Naštěstí jsme rozhoupanou hladinu urovnaly, psaním je to lehčí, než z očí do očí.

„Ježíši,

Vysvoboť nás ze zmatku a lability, ty ukazuj a dávej rozeznání, jaký vjem, pocit, instinkt přichází od zlého, a jaký od tebe, skrze který  ty promlouváš a vedeš nás do bezpečí. Dej nám citlivost na Ducha svatého!

Vyzbrojuj nás a dej odolnost, abychom stáli ve tvých zaslíbeních. Pomáhej nám vidět tvůj záměr a držet se ho!

Skláním se před tebou, podej mi ruku! Jsi světlem, v němž hledám cestu - jež toužím rozdávat."

Tak často jsme připravení se bránit dřív, než je vůbec proč... Bolest, podezíravost  nebo předpojatost nám zatemní zrak. Někdy vážně není divu... Náš práh odolnosti je strašně nízký... Trpělivost u konce. A klidu pramálo.

Mě při zkratu dojdou slova a mlčím, i když mě ujišťujete o čemkoli, potřebuju chvíli na vzpamatování. Prostě nebudu reagovat, abych nepůsobila větší zmatek. Nereagováním to dopadne stejně.... No comment!

Můj David, ten zase mluví... A mluví. Poslouchá krátce... A skoro žádná odpověď není dobrá.

Volal takhle mámě, že ho bolí hodně zub a proto nepřijedem. Pravda ale byla, že po druhé za sebou, prvně kvůli mě. Holt  nedobré období ohledně zdraví. Ona byla zklamaná, David naštvaný, že mu rychle nerozumí, lítost proti lítosti, položil jí radši telefon. Znělo to... ublíženě z obou stran. Znělo to zhuštěně, poraněně, dobře, že ten hovor nebyl dlouhý.

Oba poměrně často něčím trpí, něco musí vzdát, oba hned mluví a oběma nevyšel plán... Střed jak zbytečný, tak pochopitelný. Tohle celé píšu spíše kvůli následnému rozhovoru.

Počkala jsem, až vychladne situace a zavolala jsem jí, cítila jsem se trochu provinile. Moc fajn jsme si popovídaly.

"Já vím, že tohle nebyl úplně on, vždyť ho znám! Přišlo mi to líto, ale řekla bych mu toho víc, že mě mrzí ten zub, no radši počkám, až se vyspí. A co to budem rozmazávat, vždyť se nic nestalo.":)

"No jo, mami, vy dva paličáci, mluvíte moc rychle! Nebylo to schválně..."

Říkala, že nic nechce násilím, ať se nehádáme ještě my, že nám ze srdce přeje, ať se máme dobře, a tak podobně... Pokračovaly jsme přes feťáky v televizy k těm na ulicích a k dalším, proměněným vírou v Boha a vysvobozeným, potom přes svatby k tomu, že zažíváme i prima chvíle. Bylo to jako chlácholivý proud!

A víte co? Potom opravdu začalo pršet, krátce, ale hodně. Očistné kapky ulevily mrakům - i mé duši! Nezbyla lítost, výčitky, sebeobviňování, hořkost, nic!

A tak vzdávám holt matkám, které dovedou být i dobří kamarádi a vždycky, ač nezaslouženě u nich máme dveře otevřené. To bych o sobě říct nedokázala...

Ony semtam mají divné řeči, ale vždycky projeví zájem a bojujou za svoje děti! A jedna z výhod našeho vztahu je, že případné spory s jednou z matek má kdo urovnávat:) Já to totiž s tou mou taky do teď moc neumím! Omlouvám se  jí až po odjezdu – jejím či našem… Ona se omlouvá dřív, šikovněji, pomocí dobrot.

Článek není zrovna rozjásaný, ale existuje úleva, odpuštění! A tak mi odpusťte, že píšu tak málo, však zase přijde nová vlna


„Nebeský Tatínku,

Děkuji, že nejsi Bohem zmatku, ale Bohem pokoje... Že nás vedeš k pokoře a ke smíření. Povznášej nás, prosím, nad naše vzdory, soudy, přetvářky a zbrklost, nad všechno, co si umíněně držíme i nad to, "co si drží nás", pomáhej nám urovnat hádky a nedorozumění, ať nad nimi nezapadne slunce a můžeme s tebou prožít další nový den plný naděje, důvěry, milosti a lásky!

Amen!"