čtvrtek 24. dubna 2014

Duchovní příliv

Nadpis bych měla, ale netroufám si pokračovat. Přesto netoužím po ničem jiném. Když prostě cítíte, jak Bůh převyšuje očekávání, odplavuje obavy, když se za vás postaví, slova se sráží v nejněžnější mlhu, v nebeskou peřinu, kterou máte kolem sebe... Zdá se mi, jako bych se učila znovu důvěřovat, mluvit, jinak přemýšlet! ________________________________________ Když se mě Bůh poprvé dotkl, bylo mi téměř 19 let. Tenkrát doznívala vlna misionářů, léčitelů a evangelistů z ciziny. Lidi se scházeli v nějakých tělocvičnách, halách, přesně si nevzpomínám. Některé lákala nová atrakce, jiné naděje na uzdravení. Další se nechali inspirovat, sousedka tam přece taky chodí. Řádila vánice, šlo se ztěžka - ve škole bude o čem vyprávět. Čas běžel a léčitel nikde.Někdo nám vysvětlil, že přijíždí z jiného města, silnice nesjízdné, musí jet velmi pomalu. Pomodleme se za něj, aby dorazil v pořádku. "Pane Bože, prosím tě, buď s ním", vyslovila jsem něco podobně jednoduchého.. "Neuhodil hrom, spíš jako by se vypl veškerý zvuk či zastavily hodiny. To pokorné čekání a společná podpora mě převrátily naruby. Neměla jsem strach, neštvalo mě spoždění, cítila jsem silné pohnutí, veliký pokoj a jistotu, že je léčitel v bezpečí. Ten prostý zájem mou vyprahlou duší otřásl. Tady jsem, blízko!" Pán Bůh mluví ke každému osobně, zvlášť, teď už to vím. Tehdy mi nikdo nerozumněl. Lidi chtěli výsledky, ne moje pocity. Kázání bylo o různých druzích lásky - jen jsem se chvěla. Přátele poztrácím, až odejdu ze školy, partnera jsem momentálně neměla, s našima jsme na sebe nebyli kvůli mým pobytům na internátě moc zvyklí, lásku k neznámým lidem jsem si představit nedokázala - sčítala jsem karamboly a cítila hlad... Bože, jak mě nasytíš, jak mě zachráníš? Jsi tak veliký, přísný a vzdálený. Ten večer jsem pozvala Ježíše do svého života, jako desítky dalších, avšak odevzdat jsem se mu nedokázala. Jemu ani nikomu jinému. Chtěla jsem jen vyzkoušet, co se stane:) Rok a půl na to jsem se seznámila s budoucím manželem. To byl začátek naší dlouhé cesty a svým způsobem zázrak. Pokoj se proměnil v nepokoj, hledání v sílící touhu a snaha věřit v Boha "raději tajně" trvala spoustu let! Občas mě jistě někdo věřící zaujal, ale on byl ten vyvolený, v něčem lepší, nebyla jsem si schopná zapamatovat z Bible jediný verš. Jistě jsem měla těch předsudků mnohem víc. Proč tolikrát tak bojujeme s něčím, po čem vlastně toužíme? Zdálo se, že mě lidi mají rádi, ale neuměla jsem to přijmout, spolehnout se na ně, někoho potřebovat. Ještě dnes s tím mívám problém. Přesto bych nesnesla samotu, dřímala ve mně spousta lásky - jen nějak zledovatěla, měnila se v představy, hry na kdyby, možná a asi ne. Ničení a snění, to byl můj poraněný, nejistý svět. Jen na téma toho kázání nikdy nezapomenu. Když se teď ohlížím zpátky, nacházím mnoho Božích stop, jak si mě hlídal, čekal, až povyrostu. Znovu a znovu do mě vléval radost a dával mi sílu! Dlouho jsem věřila, že Bůh existuje, že stvořil svět - ještě jsem však nevěřila jemu. Sbírala jsem z každé další lidské víry a cest zlomky, které se mi líbily a dávala si je dohromady jako stavebnici. Jenže takhle to dlouho nejde. Přeplní vás chaos ze všech těch "bohů", vlastností, stavů a převtělování. Co na takové hoře kdo vidí? Lépe - proč nevidím já, jak je to jednoduché? Připadalo mi nesmyslné jen prosit a dávat Bohu v modlitbách úkoly:) Nechala jsem jeho, ať udělá, co uzná za vhodné a správné, co má v plánu. A protože Pán Bůh nikomu nic nediktuje, tak mi dovolil otálet… Nedávno jsem slyšela, že víru nelze urychlit. Takže – nejspíš to tak mělo být! Přitom často jsem zatoužila vzlétnout za ním, hledat jeho lásku, dobrotu, milosrdenství pro sebe i druhé. Z jaké jen asi dálky náš všemocný stvořitel shlíží? Věděl už tenkrát o mých smutných, osyřelých slzách v dětství, slyšel mé šeptání a srdce... Proto se mi zjevil před kázáním o lásce. Neměla jsem přesto tušení, že lze mít s Bohem vztah, vnímat ho dokonce jako otce a o všem si s ním povídat! Tak tohle že jsou modlitby? Sdílení, svěřování, naslouchání? Vzájemné propojení, žádný křik do prázdna! Žádné útěky do neznáma! Kéž mé oči už nikdy nejsou tak pevně zavřené! Začali jsme poslouchat křesťanské rádio7 - napřed nějaký ten pořad z podcastu před usínáním. Rozrušení dnů odplouvalo, konejšivý hlas promlouval a unášel mě do spánku. Až jsem jednou důvěřivě poslouchala slova o nebeském Tatínkovi, který je všude okolo a jen čeká na naše upřímné volání. Nebyla to pohádka, ale léčivý proces. Na pořad Doteky Charlese Stanleiho načtený panem Hromádkou tak přívětivě jsem se těšila víc a víc. Ve spoustě věcí ještě nemám jasno, avšak už vím, že Bůh je tu pro každého, je trpělivý posluchač i dobrý lékař. Neříkám, že něco se děje náhodou, máme štěstí, otevřely se mi oči, že nějaké břemeno náhle, nečekaně zmizelo a já mohla s úlevou vydechnout, pocítit svobodu a jistotu. Konečně chápu, že i takhle mluví Bůh. Měním se pomalu, ale měním:) Dost lidí pořád nevidím tak, jak je vidí on, stěžuju si život pochybnostma a hledám překážky, kde nejsou. Přecejen se však ve mně uvolňuje nějaký blok, který mě dusil. Sama ty kameny nikdy neodnosím, už to nezkouším. Když nějaký nedokážu přeskočit, řeknu Tatínkovi, co všechno o tom vím a odevzdám mu ho. On utiší můj zmatek, jako bouři a drží mě tak dlouho, dokud mi nedojde, že jsem pořád jeho dítě.

1 komentář:

Předem děkuji za všechny komentáře. Prosím, vyvarujte se vulgarizmů, nebo komentářů urážejících něčí přesvědčení. Děkuji!