O Božím vedení a mých krůčcích k uzdravení z deprese

Podezírali jste někdy Boha, že pro vás chce něco udělat? Častěji mu přece vytýkáme, že něco udělat nechce... Teď mi to zní nesmyslně, Bůh buď koná nebo ne, jen nám to třeba není hned jasně zjevné. Zřejmě jsme my nejistí, opatrní, váhaví! Netrpěliví, nedočkaví. Jsou věci, za které se modlíme dlouhodobě a nevidíme změnu, než nám dojde, že změnit sebe, svůj pohled, musíme my sami. Nevím, kdy je možný zázrak a čím je nutné projít. Chci popsat proces, který prožívám já. Velmi ráda si připomínám situace, kdy Bůh pro mě jednoznačně jednal: vyslechl jedinou, mnou a manželem Davidem společně vyřčenou, dále nerozvíjenou větu ohledně pronájmu našeho bytu a to do detailu. Ozvala se nám telefonem paní na inzerát, který bez domluvy podali předchozí nájemníci a řekla, že je věřící, což jsme si přáli. Nikdo o tom nevěděl, jenom my dva a Bůh. Slečnu, kterou jsem od června toužila potkat a poděkovat jí bych těžko hledala a tak ji přivedl Bůh ke mně, na dost nečekaném místě. Okamžitě jsem věděla, že je to ona, aniž bych ji kdy dříve slyšela promluvit mimo mikrofon. A někdy Boha doopravdy potkám: Je to silné - jako pohled beze slov, jako konejšivá náruč, jindy jako prostupující prozření, kdy se konečně vzdám! Na ulici nás uchránil od možného zranění, dodnes nechápu, že jsem se tenkrát nelekla, neutekla - na tu nepříjemnou situaci jsem neměla žádný vliv, maximálně jsem mohla zazmatkovat. Věděla jsem jasně, že jen Bůh mohl zasáhnout a urovnat hrozící incident, kdy smějící se feťák odcházel pryč, jako by docela zapomněl, co měl v plánu! Zaplavila mě vlna vděčnosti za milost, které se nám denně dostává. Vnímala jsem tu chvíli pro mě tak nezvykle, až mi na základě té zkušenosti došlo, že Bůh je vždycky blízko, projde s námi vším a dovede toho mnohem víc. Věděla jsem to dávno, říkala jsem to dávno, ale poznání, teprve to poznání ve mně něco otevřelo, odhalilo - rizí touhu po uzdravení z deprese. Cítila jsem takovou oporu, ochranu - odstup a Boží účast, přízeň! Držel mě pevně, kličkovali jsme mezi trny, které bych mohla počítat, dotýkat se jich, aniž by to bolelo. A je-li možné tohle, jednou zmizí deprese docela a přijde-li přesto občas strach, budu vědět, co s ním! Měla jsem za sebou první z několika důležitých kroků, které dokážu zpětně vidět a popsat. Letos začátkem ledna jsem při úskosti chtěla volat - "Ježíši, uzdrav mě z toho"! Nadechla jsem se a povídám: "Bože, díky, že jsi mě uzdravil!" Co to... jak to... Zažívala jsem úlevu, překvapení... a klid, o nějž se dalo opřít! A přesto mě napadalo - nebyla jsem drzá? Kdo to za mě mluvil? Namlouvám si něco? Přeřekla jsem se jen? Nevěřím. Něco se ve mně změnilo. Vrací se mi ta vzpomínka, Už před tím se mi zdály sny o tom, že často se věci stanou, až když si je připustíme. Nebo že se přespříliš ptám, i když už je na čase věřit, spolehnout se - "Choď vírou, choď vírou", promlouval hlas, který mě probouzel! Věřit a spolehnout se - v tom byl problém... Viděla jsem signály pomoci, Božího vedení. Podezírala jsem ho, že mě chce uzdravit a čekala jsem, jak to asi udělá! Dostala jsem zaslíbení, které jsem si nedokázala vzít, vzdát se kontroly. Koncem ledna jsem zatelefonovala psychiatričce a od února vysadila léky - postupně, trvalo to měsíc. Má to tak být, nechtěla jsem experimentovat, jako už kdysi dávno a připomínat si, že to nedopadne dobře! Při snížení dávky jsem necítila žádné psychické propady, ani jsem se příliš nesledovala. Jestli jsem spytovala své nitro, tak letmo a ze zvědavosti. Mohlo by se zdát, že mám vyhráno. Ale čtete pozorně? Já mám vyhráno? Ne, ještě nejsem tam, kde bych měla být! Nepotřebné léky jsem si začátkem března v krabičce schovala do batohu, který se mnou cestuje na delší trasy a nepoužívám ho tak často. Nechci je potkávat, ani je vyhodit. Malá pojistka na horší časy. Na pár měsíců. I takhle jedná věřící, jsme prostě pořád lidi z masa a kostí, s nejistotou, pochybnostmi a nevírou. V modlitbách jsem už děkovala za uzdravení - a ono leželo nadosah, jen se dotknout. Jen ještě jeden krok, jen pár dnů. Příjemné bylo, že mi v mysli přestalo zcela přirozeně vyskakovat upozornění, že si mám vzít léky. Nevracely se ty zlé, strašidelné, zoufalé, sužující sny. Léky byly měsíc ukryté, cítila jsem se silnější. Procházeli jsme s manželem Davidem docela zátěžovým obdobím. Náhle a dost nešťastně odcházeli z našeho moravského bytu nájemníci a my jsme se ptali vytrvale Boha, jestli se odstěhovat do města, kde mám rodinu nebo ještě zůstat v Praze. V jakém je byt stavu? A co nedoplatky? Chudák nájemnice, nemělo to takhle dopadnout! Bylo to jako koukat přes špinavé brýle, jako mít v očích písek. Jak ale vyjádřit tu spalující Boží blízkost? On to všechno vidí a má s námi plán, to jsme bezpečně věděli oba. Dřívější, mně dobře známý zmatek nepřicházel. Váhání ano, hledání, ne však ta blokující beznaděj. Blížil se den odjezdu k našim a cítila jsem, že více než o pojistku stojím o svobodu. Vadily mi nejen léky, ale i má nedůvěra vůči Bohu. Měla jsem vážně výčitky, že plýtvám jeho úsilím, touhou, láskou, milostí - už takhle dál nemůžu jít. Náš dobrotivý nebeský Tatínek mi dal čas, který jsem potřebovala, vedl mě krok za krokem, budoval bod po bodu mou víru a snášel váhavé podezírání - je to tolik osobní, on a já na cestě - na cestě k uzdravení. 9 dubna jsem řekla Davidovi i pár lidem z církve na modlitebním setkání o úmyslu léků se zbavit. Řekla jsem Bohu, že se vzdávám vlády nad celou situací. Řekla jsem, že mu věřím a přijímám uzdravení. Děkovala jsem mu za to, jak mě vede a podpírá, ujišťuje, za to, jak bezpodmínečně umí milovat a je trpělivý. Toužila jsem po tom, aby mě očistil, ochránil, před vším zlým, přede mnou samotnou, znovu a znovu. Držela jsem za ruku Davida i pastora, obstoupili mě sourozenci z modlitební skupinky a modlili se. Sklonila jsem hlavu , a brečela, na jejich slova si skoro nevzpomínám. Jen na šum přimlouvajících se hlasů, děkujících, chválících Boha. Cítila jsemse jako doma, v bezpečí. Těžko popsat to opevnění okolo mě, když z hloubi srdce odevzdáte nějaký problém a nahradí jej svoboda a radost. Ta proměna je občerstvující, hodně, silně. Přestávám řešit, jestli je to jisté, napořád, jestli kdy udělám chybu. Není na to čas, pouštím se svých mantinelů. Chci se těšit! Duch svatý mi ukazuje, co mě dřív tížilo a proč to neplatí. Opět spolu procházíme mezi trny, které už nezraňují. Má víra je... osobnější, náš vztah s Bohem se prohloubil, roste. To, co jsem od něj kdy dostala, toužím rozdávat dál! Vůbec na to nemám návod, postup, existují desítky teorií, avšak vím jedno - je to velmi prosté, vyjít, když zavolá! Poslechnout a on dokoná! Zní to tak povědomě, jednoduše a vůbec nemám pocit, že na to stačím, že nebudu reptat, zkoumat jeho pokyn! A přesto - strašně nerada bych minula jeho hlas! 

https://soundcloud.com/david-tygr-bachmann/maranatha-youthmp3